Pátek, 24. listopad 2017. Svátek má Emílie

Články

Velikost textu

Nekropole Žuráň

Nekropole Žuráň se rozkládá na malém pahorku přibližně 10 km východně od Brna a 1 km severovýchodně od Šlapanic směrem na Podolí. Historie pohřbívání na této nekropoli je nesmírně dlouhá. S přestávkami se zde pohřbívalo zhruba od druhé poloviny 3.tisíciletí př.n.l. do poloviny 6.století n.l. Pohřební komplex zahrnuje celkem tři pravěké mohyly, tři hroby a zbytky mauzolea.

První a nejstarší stavbou na tomto pohřebišti je mohyla č I. Tato mohyla byla vybudována na severní straně pohřebiště v mladším eneolitu (pozdní doba kamená) přibližně kolem roku 2100 př.n.l.

Průměr mohyly na jejím půdoryse je přibližně 20 metrů a jedná se tedy o druhou největší mohylu na této nekropoli. Hrobka byla vystavěna pro příslušníka pasteveckého lidu, který patřil ke kultuře se šňůrovou keramikou. Památky Kultury šňurové keramiky známe z území od Ukrajiny po Švýcarsko a od Moravy po Švédsko.

Na našem území nacházíme pouze charakteristické hroby této kultury, ke kterým patří i tato mohyla. Samotný střed mohyly tvořila pohřební jáma ve tvaru čtverce ve které byly nalezeny porušené kosterní pozůstatky majitele, kamenný sekeromlat, velká hliněná nádoba se čtyřmi oušky a kostěné šídlo. Hrobka byla vyloupena již v minulosti. Soudí se tak podle poškozených a zpřeházených kosterních pozůstatků a vyrabované pohřební výbavy.

V polovině 2.tisíciletí př. n. l. (střední doba bronzová) se v českých zemích objevují dvě mohylové kultury – českofalcká s centrem v Horní Falci a středodunajská, za jejíž centrum je považována jižní Morava. Typyckým znakem tohoto období je stavba většího počtu mohyl.

Druhá, starší a největší mohyla (č.II.) byla vystavěna však až v mladší době bronzové (1250-700 př. n. l.)! Tedy o 200-400 let později, a to v době, kdy se šíří kultura lidu popelnicových polí! Mohyla na tomto pohřebišti je umístěna přibližně v jeho středu a spolu s nejmladší – jižní mohylou (č.III.) tvoří malý komplex, což je opět typickým znakem pohřbívání střední doby bronzové. Tento fakt je pravděpodobně způsoben prolínáním kultur. Nejedná se však o jednu mohylu, ale o dva mohylové náspy nad sebou. Největší násep měl průměr kolem 22 metrů a v pozdější době byl na severovýchodě mírně narušen stavbou hrobu č. I. Starší mohyla je umístěna pod mladší mohylou a pro nedostatek archeologického materiálu nelze její vznik přesněji datovat. Jisté je však to že v době svého vzniku byla obehnána dřevěnou palisádou, jejíž zbytky se podařilo objevit, a kruhovým žlábkem.

Mladší – horní – mohyla patří lidu kultury podolské. Pohřební komora obsahovala kosterní pozůstatky tří lidí – dvou dospělých jedinců a jednoho dítěte. Z pohřební výbavy se zachovaly „bronzové kroužky různých velikostí“. Opět se jedná pravděpodobně o vyloupené hroby.

Jižní mohyla (č. III.) patří opět lidu podolské kultury spadající do mladší doby bronzové. Tato kultura, jež následuje po kultuře velatické, byla činná však až v 9. – 8. stol. př. n. l., tedy až na samém konci mladší doby bronzové. Její tvar připomíná bramboru o rozměrech 14 metrů (S-J) krát 11–12 metrů (Z-V). Jedná se o tzv. žárový hrob, ve kterém byla nalezena „urna se dvěmi oušky zdobená rytými třásněmi“. Mohyla byla opět obehnána žlábkem s dřevěnou palisádou.

Lid podolské kultury zanechal na žuráňské nekropoli ještě jeden hrob. Tento „hrob obdélného půdorysu“ byl vyhlouben mezi I. a II. mohylou. Archeologické průzkumy zde objevily zbytky „kosterních pozůstatků mladé ženy“, jejíž pohřební výbavu tvořilo „celkem 245 bronzových ozdob šatů, 5 kroužků, trubičky, duté zlaté korálky“. Pohřbená žena měla na sobě náhrdelník ze zlatých perel a zlatý prsten. Za její lebkou byla pak uložena nádoba z pálené hlíny typická právě pro podolskou kulturu.

Stavební vývoj nekropole se zastavil přibližně v 8. stol.př.n.l., následovala dlouhá stavební pauza, přerušená až v polovině 5. stol.n.l. Příčinou obnovení stavební činnosti bylo stěhování národů.

„Pomalý rozklad římské říše na sklonku 4. stol.n.l. vedl k uvolnění vojenské a civilní správy provincií a tím i k oslabení vzájemných vazeb mezi evropskými etniky. Nastalo období velkého neklidu a etnických posunů, nazývané stěhováním národů. Především pro Moravu měl rozklad podunajských provincií a vznik Attilovy říše (433-451), která sahala od jihoruských stepí až po Panonii, značný význam. Tehdy na Moravě vznikla nová struktura osídlení, jejímiž nositeli byli východní Germáni, patrně Gótové. Po Attilově smrti došlo v Podunají k bojům o hunské dědictví a k dalším přesunům obyvatelstva. V této době ve střední Evropě definitivně zanikla antická civilizace. Na Moravě se opět zčásti vyměnilo obyvatelstvo, vedoucí roli zaujímali nejprve Rugiové, později Herulové. Ve společnosti došlo k ostré sociální diferenciaci, o čemž svědčí mimořádně bohaté pohřby (Cezavy u Blučiny, Žuráň). Situace se dramaticky měnila na počátku 6. století, kdy Moravu obsadili Langobardi.

Čechy byly v době stěhování národů díky své uzavřené poloze ušetřeny ničivých nájezdů východních etnik. Etnická situace se v Čechách a na Moravě na dlouhou dobu stabilizovala příchodem Slovanů v průběhu 6. století, tedy v závěru období stěhování národů.“

V tomto období byly na žuráňské nekropoli vybudovány dva bohaté hroby a poslední vybudovanou hrobkou na tomto pohřebišti je velká stavba mauzolea.

Hrob č. I pochází z druhé poloviny 5. století a patřil bohatému člověku, patrně příslušníku tehdejší aristokracie. Má čtvercový půdorys o rozměrech 5 × 5 metrů (jiné prameny uvádějí 4 × 4metry). Hrob byl náhodně objeven v roce 1851, otevřen a následně popsán v roce 1853. Během těchto prvních průzkumů zde byl nalezen fragment dřevěného trámu s řezbou ve tvaru pletence, „dva železné, svícnovitě rozvětvené předměty“, dále pak zbytky lidských a koňských kosterních pozůstatků.

Při druhém a zároveň posledním archeologickém výzkumu celé nekropole, byla objevena pohřební komora s kolmými stěnami, železný předmět stejného tvaru jaký byl zde objeven mez léty 1851-1853. Dále se zde našli kosterní pozůstatky pěti až šesti malých koní o kterých se zmiňuje již první archeologický výzkum. Kosterní pozůstatky muže zde však již nalezeny nebyly. Hrob byl patrně vyloupen brzy po pohřbu.

Hrob č. II. byl vybudován mezi rokem 500-525 pro ženu patřící k vládnoucí třídě. Hrobka byla vybudována do skály, přesně mezi mohylu I. a II., v sousedství hrobu ženy podolské kultury. Nad samotnou hrobkou stál „dům mrtvých“ – nadzemní srubová stavba ze dřeva. Tato stavba „nemá ve středoevropském prostředí 5.-6. stol. n. l. obdoby.“ Pohřební komora se nachází „v hloubce 610 cm pod povrchem Žuráně“ a její rozměry jsou 500 krát 740 cm. Pohřební výbava byla, na to že byla vykradena, velice bohatá. Tvořili ji dva taží koně, u kterých se našli stříbrné ozdoby, tři skleněné nádoby (zachovali se jen střepy), modrá miska, zlaté kování z dřevěných misek a dva zelené poháry.

Jeden pohár nesl řecký nápis: „Napij se, žij šťastně!“ Nález zlatých nití v hrobě svědčí o uložení „drahého brokátu, látky která se k nám dovážela z antického prostředí.“ Nejcennějším nálezem jsou však zbytky schránky ze slonoviny pro uložení šperků, mastí, nebo kadidla. Tato schránka (pixida), zníš se zachovali jen úlomky, byla tvořena bohatou řezbou ve tvaru hlaviček andílků, nebo muže držícího v levé ruce kříž. Na jednom fragmentu skříňky se zachoval reliéf šatu patřící neznámé osobě.

Nejmladší a nejzajímavější stavbou žuráňské nekropole je mauzoleum vybudované snad pro langobardského krále Wacha, který údajně umírá kolem roku 539. Mauzoleum bylo vystavěno na zbytcích dřívějších mohyl a hrobů. Stavba má kruhový půdorys o průměru 65 metrů a její výška dosahovala 14-ti metrů, takže tato stavba působila v době svého vzniku velice impozantně. Není se však čemu divit, neboť byla postavena podle vzoru dřívějších římských mauzoleí. Jako stavebního materiálu se použil litavský vápenec dovážený na stavbu až z pět kilometrů vzdáleného lomu.

Vnitřek samotné stavby byl členěn na 6 částí, každá část měla vlastní průchod. Samotná pohřební komora se do dnešních časů nedochovala, takže nelze jednoznačně určit kdo zde byl pohřben a můžeme se jen domnívat. Celý pohřební komplex byl pak obehnán kruhovou zdí o průměru 80-ti metrů. Některé její fragmenty se dochovaly až do výšky 90 centimetrů.

Velká stavba mauzolea, vynikající svou zvláštností, dala možná podnět k usazení prvních Slovanů v polovině 6. stol.. Pro tento fakt hovoří nález dvou desítek žárových hrobů se staroslovenskými popelnicemi pražského typu a nálezy keramiky stejného typu „ve velatickém katastru nedaleko od Žuráně“.

První amatérské vykopávky provedl na Žuráňské nekropoli v roce 1851 tehdejší majitel pozemku V. Pestic z nedaleké Pindulky. Pozemek, který ležel ladem, chtěl obdělat na nové pole a místo toho se mu podařilo narazit na hrob číslo I. To ovšem ještě nevěděl co zde objevil. Nezjistil to ani později přivolaný moravský historik Petr rytíř Chlumetzky, který zde prováděl výzkumy v roce 1853. Došel však k mylnému názoru že se zde jedná o tatarskou mohylu z čtvrtiny 13. století. Pro nedostatek financí byl však naštěstí archeologický výzkum odložen. Druhý a zatím poslední archeologický výzkum zde probíhal pod vedením Dr. Josefa Poulíka v letech 1948 – 1950. Jednalo se tehdy o nejrozsáhlejší archeologickou akci v tehdejším Československu, ale také ve střední Evropě. Výzkum probíhal s použitím nejmodernějších technik a na závěr odpověděl téměř na všechny otázky které se vyrojily ohledně Žuráně po roce 1853.

Pro laickou veřejnost je nekropole Žuráň známa spíš s jednou významnou bitvou, kterou zde svedl Napoleon I. Bonapate. Tato bitva byla však svedena až mnoho set let později od dokončení mauzolea. Ale o tom až příště.

Petr Janoch
Šlapanický zpravodaj č. 2/2005

Foto:
Fotografie z probíhajícího archeologického výzkumu jež vedl Dr. Poulík v letech 1948-1950 
Hlavička andílka na střepu pixidiové schránky ze slonoviny z hrobu č. II

Použitá literatura:
Poulík J.: Průvodce po výzkumech na Žuráni u Brna, Praha 1952
Poulík J.: Jižní Morava, země dávných Slovanů, Brno 1950
Okresní muzeum Brno-venkov: Žuráň a doba stěhování národů, Šlapanice 1997
Jan Machoň: Nalezená minulost, Brno 1951
Fortuna Print spol s r. o.,
Kronika Českých zemí, Praha 1999

Televize ve Šlapanicích

Začátkem srpna 2007 ve Šlapanicích natáčela Česká televize Brno. A hned dvakrát.

První film se jmenuje Svatba na bitevním poli a režíruje ho Dušan Klein. Do kin by měl přijít v lednu 2008. Jeho scénář je absolventský z katedry scenáristiky FAMU a vznikl v roce 1995. Je to komedie o moravské vesničce, kde se každý rok chystají na akce připomínající napoleonské války, a o lásce, která kvete v každém věku. Hlavní role obsadili Boleslav Polívka, Josef Somr, Zlata Adamovská, Jan Budař, Taťjána Medvecká, Lucie Vondráčková.

Druhý film je komediální příběh o Otakaru Brožkovi-Berthenovi, který chtěl za protektorátu natočit animovaný velkofilm. V České televizi ho budete moci vidět příští rok. Hlavní roli ztvárnil Ondřej Pavelka, vedlejší role obsadili například Luboš Veselý, Martin Hádek nebo Lenka Košťálová.

Magdalena Černá
Šlapanický zpravodaj 4/2007

 

Pozn. redakce:
Svatba na bitevním poli měla premiéru 10. 1. 2008. Při jedné scéně bylo na šlapanickém náměstí rekordních 200 komparzistů a 80 herců a členů štábu. Film se natáčel také v dalších lokalitách -  Starovice, Hustopeče, Krumvíř, Nosislav, v okolí Slavkova a na Mohyle míru. (zdroj: Wikipedie).
Velkofim byl vysílán po dva večery na ČT v roce 2009. Video a další informace z natáčení můžete vidět na webu České televize.

O vodnících Raubrhelovi a Šlapákovi

Krásným údolím nazvaném Líchy protékaly dva potoky – Horní a Dolní. Horní se ploužil četnými zákruty a směřoval ke mlýnu. Dolní vytvářel peřeje, tu a tam romantické tůně s velkým bohatstvím ryb a raků a proplétal se hadovitě pod skalnatým terénem až k vesnici, kde se oba potoky pode mlýnem spojovaly v jeden mocný, zvaný Zlatý. Původ jména Zlatý potok pocházel od zlatých pokladů, které tam po několik staletí shromažďovali vodníci ve svých sídlech. Jedním z takových vodníků byl Raubrhel, hlavní postava této pohádky. Jeho soused se jmenoval Šlapák. Vodníci měli svá království blízko u sebe – moc jednoho začínala tam, kde končilo panství druhého – před údolím Lích u Černého splavu.

Přestože oba vodní mužíčci byli opravdová strašidla, měli také několik lidských vlastností – záviděli si, byli malicherní, majetničtí a hašteřiví. U Černého splavu docházelo často ke sporům, když se dohadovali o rybku, která proplavala z jedné části potoka do druhé, nebo o rákos, který rostl těsně u společné hráze. Nejdříve si nadávali všemi sprostými vodnickými slovy, jaká znali, pak se ale neváhali pustit jeden do druhého a pořádně se spolu porvat.

Tak nějak to bylo i toho dne, kdy slunce zapadlo za hory dříve, na sametově modré obloze pomalu začaly přibývat zlaté hvězdy a všude se začalo rozprostírat poklidné ticho. Protože ptáci byli tu noc potichu, bylo široko daleko slyšet, když se kdesi rozklokotal slavík a celá potemnělá příroda ožila na chvíli jeho královským koncertem.

V pozdní večer se rozhodl svoji cestu vést po břehu Dolního potoka také zámožný kupec. Chtěl se vyhnout háji kolem Horního potoka, ve kterém se ukrývali lapkové, kteří by ho jistě rádi připravili o všechny peníze, které za celý den vydělal. Neměl ale štěstí, jeho osud byl i tak zpečetěn. Tu noc už domů dojít neměl. Loupežníkům se sice vyhnul, ale do jiného a ještě horšího nebezpečí upadl. Když šel ve tmě po klikaté cestě, zakopl o silný kořen stromu a skutálel se do Dolního potoka, do hluboké tůně, ze které pro živého není návratu, zvláště v takové tmavé noci, kdy široko daleko není druhé živé duše.

Jediný, kdo měl z jeho neštěstí radost, byl vodník Raubrhel. Když kupec zmizel v hlubině, vzal mu vodník duši a uschoval ji do kamenného hrníčku. A snad aby nic nepřišlo nazmar, vybral Raubrhel z jeho šatů utržené zlaťáky a narovnal je do sloupků ke svému zlatému pokladu. Aby si vodník svoji kořist ještě více užil, vynořil se z hlubiny na povrch, usadil se na mohutném pařezu a rozchechtal se tak, jak nejvíce mohl. To proto, aby se protivník Šlapák dozvěděl o jeho bohatém lupu.

Uprostřed tmavomodré oblohy se objevil žlutý měsíc veliký jako posvícenský koláč a ozářil hladinu tůně. Všechna tma byla rázem pryč. A stejně tak i ticho. „Darebáku, zloději, copak všechno patří jenom tobě?“ vykřikoval z hlubin svého potoka Šlapák. „Já nejsem vodník jako ty, já pro tvoji nenasytnost nesmím slušně žít? Proč mám úpět v samém nedostatku? Toto si vyřídíme řádným soubojem ... jen počkej...!“

Kde se vzal, tu se vzal, na hladině tůně se objevil zelený mužíček v parádním kabátku, celý suchý, jen ze šosu mu kapala voda. Co voda, skoro řeka mu z něj tekla. Vmžiku vyskočil na stavidla Černého splavu, otevřel je dokořán, až se mocný proud vody s hukotem hnal do tůně, kde byla síň vodníka Raubrhela se zlatými poklady. A to už Raubrhel pochopil. Zlostí div nepukl, když viděl, jak jeho poklady odnáší silný proud vody do nenávratna. Vrhl se k nim a snažil se je uchránit před mocnými vlnami. Tu si ale všiml, že v ohrožení jsou i jeho dušičky. Tak se rychle snažil zachránit i je. Co tu byl ale platný jeden vodní mužíček proti velké vodě, která se valila a brala mu všechny po léta nashromážděné poklady. Raubrhel si tedy zavolal na pomoc ryby a raky ze své vodní říše, aby mu pomohli zachránit, co šlo. Drobné sladkovodní rybičky a ráčci ale v tomto byli k ničemu.

Když nejhorší voda opadla, pominul dravý živel, rozehnal se všechen znavený a ožebračený Raubrhel k Černému splavu pomstít se sousedu Šlapákovi.

Vodník Šlapák se rozehnal proti Raubrhelovi a oba se do sebe zakousli. Bili se po vodnicku – hlava nehlava. Z jejich krásných zelených fráčků už nezbylo téměř nic, jen několik cárů. Vysílení soupeři se na chvíli od sebe odtrhli a stáli nehybně. Jejich zlostné oči ve tmě svítily nezkrotitelným hněvem a zbylá krev v žilách vodníků posilovala unavené údy do dalšího boje.

A znovu se dali do sebe, zuřili, prskali a sténali. To vše probudilo zvěř a ptactvo tak, že se všichni dostavili na bojiště, aby byli svědky konečného vítězství. Někteří dokonce povzbuzovali rváče vtipnými poznámkami. Veverky volaly: „Šlapáku, nedej se!“ A hned nato vzápětí na oba házely ořechy a oříšky. Vtom Raubrhel šlápl na jeden oříšek, uklouzl a jak široký, tak dlouhý, ocitl se na zemi. Této polohy využil Šlapák, skočil na Raubrhela a snažil se jej zardousit. Snad by se mu to podařilo a mohl se stát vítězem.

U tůně se ale objevil stárek ze mlýna, který tam přišel, aby vyšetřil příčinu nečekaného vodního přívalu. Voda, kterou spustil pomstychtivý Šlapák, natropila mnoho nepříjemností i v jeho mlýně. Stárek si vzal s sebou k rybníku čarovný provaz z lýka, který ochraňuje svého majitele od zlých sil. Ve mlýně ten provaz uchovávali ve veliké úctě již velmi dlouho. Dostal jej kdysi praprapraděd mlynáře od čaroděje jako ochranu před vodními bytostmi a zlými silami. Od té doby byl mlýn proti vodním živlům chráněn. Až do dnešního dne.

S touto mocnou zbraní přiběhl stárek ke splavu, na místo, kde se právě odehrával nelítostný boj vodníků. Vzal do ruky kouzelný lýkový provaz a zamával jím ve vzduchu nad místem, kde se vodníci prali. A dál už jen pozoroval, co se bude dít. Vodníci se v okamžiku postavili proti sobě a znehybněli jako sochy. Najednou se nemohl ani jeden z nich pohnout z místa. Co z místa, nemohli ani pohnout rukou, ba ani zamrkat.

Hrobové, posvátné ticho zavládlo nad údolím Lích. To tuto noc již podruhé přerušil slavík. Rozklokotal se tak, jak nejlépe uměl. Jeho krásný zpěv připomněl všechny krásy světa a srdce stárka si vzpomnělo na všechno dobré, co mu život dal, a na odpuštění, které se jemu od druhých lidí tolikrát dostalo. Jeho srdce obměklo a on pak k nehybným hastrmanům promluvil: „Osvobodím vás, když si navzájem odpustíte, a když odejdete ze svých sídel v našem potoce.“

Oba zkamenělí hastrmani souhlasili a projevili to tím, že v jejich očích se zaleskly slzy lítosti. Stárek to pochopil, znovu zamával provazem nad hlavami hastrmanů, až ožili. Nejprve se objali, pak stárkovi poděkovali a vydali se na vykázanou cestu. Občas se ohlédli na místo, kde se spolu tolik let hádali, a na stárka, který je donutil jejich spory ukončit. Ten je sledoval po celou dobu, dokud je bylo vidět. A teprve pak ten mocný provaz schoval za košili a vykročil domů ke mlýnu.

Na základě pohádky Jaroslava Kociána upravila M. Černá
Šlapanický zpravodaj 4/2010

100 let elektrifikace Šlapanic

„Budiž světlo“ je známý citát z knihy knih a možná že to také zaznělo na schůzích obecního výboru i v hlavách představitelů našeho tehdejšího městečka v průběhu roku 1911. Vlastní elektrické osvětlení měl už sice zdejší Rolnický akciový cukrovar od roku 1888, tedy pouhých devět let od okamžiku, kdy si vynálezce Thomas Alva Edison nechal patentovat svoji žárovku, ale ve šlapanických obydlích pořád blikaly petrolejové a acetylénové lampy či plápolaly svíčky. Důvody, které vedly tehdejšího ředitele Tauschinského a správní radu cukrovaru k zavedení elektrického osvětlení, byly prosté. Řepné kampaně, sezonní práce, probíhaly v podzimních měsících, kdy se brzy šeří, a hlavně se pracovalo dnem i nocí, aby se bílé zlato zpracovalo co nejdříve. Výrobu elektřiny v cukrovaru zajišťovalo vlastní dynamo.

První elektrické žárovky se v šlapanických domácnostech rozsvítily v roce 1912, tedy právě před sto lety. Brněnské noviny 24. června toho roku oznamovaly: „K elektrické centrále v Židenicích připojila se obec Šlapanice. Ve čtvrtek jednáno bylo v obecním zastupitelstvu o provedení primérní a sekundérní sítě ze Židenic do Šlapanic a toto zadáno firmě Bartelmus, Donát a spol. Náklad na toto zařízení vyžadovati bude kolem 50 000 korun. Elektrárna zároveň uzavřela objednávku nového naftového stroje o 320 koňských silách, systém Diesel. Hnací síla elektrárny židenické nyní obnášeti bude 440 koňských sil.“ Pozn.: Židenická elektrárna zahájila provoz v roce 1911 a kromě oblastí Velkého Brna napájela také Bedřichovice, Podolí, Jiříkovice a tzv. Slavkovský svaz obcí. K výrobě střídavého proudu používala dvou dieselových motorů a rozvod do mimobrněnských obcí byl volným vedením o napětí 5 kV. V roce 1919, kdy byly Židenice připojeny k tzv. Velkému Brnu, přejalo město Brno i závazky židenické elektrárny, které zněly vůči Šlapanicím na 25 let. Zaměstnancem firmy Bartelmus a Donát, která u nás prováděla elektrifikaci, byl také 28letý elektromontér Ludvík Podroužek, rodák z Pyšel u Prahy. V roce 1913 se oženil s Marií Navrátilovou, dcerou obvodního lékaře, a v roce 1918 si ve Šlapanicích zřídil první samostatný elektrotechnický závod. Ludvík Podroužek, ať už jako zaměstnanec firmy Bartelmus a Donát, či později jako samostatný živnostník, se podílel na stavbě mnoha elektráren i elektrifikacích obcí a závodů nejen u nás, ale i v zahraničí. Mimo jiné byl i spolu s Josefem Seidlem v roce 1925 průkopníkem autobusové dopravy Tutus-autobus Šlapanice–Brno a zpět. Jako hospodář Sokola se Podroužek zasadil v roce 1919 o získání licence pro sokolské kino.

Ale zpět do světa voltů, wattů, ampérů a ohmů. Obec tedy odebírala proud ze židenické elektrárny a tzv. Elektrárenský odbor jej dále prodával jednotlivým spotřebitelům. Zpracovány k tomu byly: „Jednotné podmínky pro prodej elektrického proudu nízkého napětí a pro připojení na rozvodnou síť obecní.“ Tyto čítaly 28 ustanovení a z dnešního pohledu se mohou některé zdát úsměvné. Tak například dočasné vypnutí proudu: „Aby se mohly konati udržovací práce, má obec práv zastaviti dodávku proudu v neděli a zákonité svátky od ranního do večerního soumraku. Obec zpraví odběratele o předvídaném přerušení proudu již napřed 24 hodin.“ Nebo že „Odběratel nemá práva, aby se vzpíral zaplatiti výkazy, pochybuje-li o jejich správnosti. Spory, které by z těchto prodejních podmínek vznikly, rozhodují příslušné soudy brněnské.“ K manipulačním poplatkům zpracovaným někdy v průběhu 20. let patřilo mimo jiné: za každou přihlášenou žárovku 1 Kč, za každý přístroj nebo elektromotor 5 Kč nebo za namontování elektroměru 15 Kč. Veškeré reklamace se pak měly podávat osobně nebo písemně v kanceláři Elektrárenského odboru ve Staré škole na náměstí každou sobotu mezi 6.–7. hodinou večerní. Na jinak podané nebyl brán zřetel.

Město Brno předalo v roce 1933 Šlapanice, výměnou za jiné obce, Západomoravským elektrárnám a ty si kladly podmínky pro tehdejší městys nepřijatelné. Nechtěly prodloužit smlouvu za stávajících podmínek, a proto se představenstvo obce rozhodlo zřídit v roce 1935 vlastní elektrárnu. Ta byla dána do provozu 1. 1. 1937, tedy před 75 lety. Jaká úskalí čekala na průkopníky této myšlenky, je již zcela jiná historie, o níž si povíme příště.

Josef Kopecký
Šlapanický zpravodaj 01/2012

Stručné dějiny obce Bedřichovice

(Podle záznamů z obecní kroniky, doplňované kronikářem, panem Petrem Vaňáčkem, a posléze jeho dcerou, MUDr. Eliškou Jaškovou.)

Prolog:

Prochodil jsem obec Bedřichovice s fotoaparátem v ruce. Bylo moc pěkně, krásný zimní slunečný den. Hm, obyčejná moravská vesnice. Ale aspoň si na nic jiného nehraje. Krásná kaple, malý park, ulice, hospoda, pěkné i horší domy. Díry na silnici, obchod, hezké průlezky pro děcka. Po obzoru sviští auta po silnici i po dálnici. Kolikrát jsem projížděl okolo? Bedřichovice i další vesnice byly jen rozmazanou šmouhou v krajině. Teď tady stojím a přemýšlím. Míjíme dnes moc rychle lidské osudy a lidská sídla, abychom se přihnali na konec naší cesty, kde najdeme zase jen lidské osudy.

Pojďte se na chvíli se mnou zastavit nad obyčejnou moravskou vesnicí, kterou známe pod jménem Bedřichovice. Zalistujme v obecních kronikách, do kterých jsem nahlížel s laskavým svolením paní MUDr. Jaškové, kronikářky obce.

Představte si, že dostanete dobré, ale opravdu dobré kafe, a při povídání o tom, jak se kronikářství přeneslo z otce na dceru, můžete zjistit, že napoleonští vojáci nebyli zdaleka jediní, kteří tudy nesli dějiny a zanechali zde stopu v čase.

První čtenářské nahlédnutí do obecní kroniky:
(Doslovný přepis stránek.)

Zlatou rukou zapsal můj tatínek, Petr Vaňáček, do pamětní knihy Sboru dobrovolných hasičů v Bedřichovicích v roce 1930.

Nyní já, na jeho věčnou památku, vděčně přepisuji na první listy druhého dílu kroniky naší obce jeho text, při vstupu do třetího tisíciletí.

Nyní ještě přepis tatínkova záhlaví a již bude psáno o časech dávno minulých.

...Jenom v dějinách znovu oživujeme chřadnoucí mysl, čerpáme sil k dalším bojům a uvědomujeme si, co jsme, podotýká kronikář prof. Lacina v předmluvě ke své Kronice české...

Kdy, za jakých okolností a kým byly Bedřichovice založeny, není dosud zjištěno. Dlouhá doba několika staletí nám pravý původ a vznik obce zahalila závojem minulosti.

Pověst vypráví, že tři bratři počestného rodu odešli kdysi od svého lecha, aby se usadili v jiné krajině Moravy a tam se klidně živili i se svými rodinami. I stalo se, že přišli v naše kraje, východně od Brna, a založili tři osady, které nesou dodnes jejich jména. Jeden z nich, jménem Blažej, založil Blažejovice, Jiřík Jiříkovice a třetí, který se usadil v blízkosti Zlatého potoka, jenž je pokračováním Říčky tekoucí od severu, jmenoval se Bedřich a založil Bedřichovice.

Tato osada snad již v 8. století byla dosti početná a zeman její již tehdy nesl jméno vladyka z Bedřichovic a patřil k oukrají olomouckému. Pravděpodobně tu stával kdysi osamělý dvorec, k němuž později přibývaly další grunty a chalupy. Kdy však dvorec byl založen, není možno s určitostí říci. Tento Bedřich tedy asi býval jedním z prvních obyvatelů dvorce; dvorci snad říkáno Bedřichovice, tj. lid Bedřichův, asi v roce 1300 Bedrzichowicz, potom Bedřechovice a dnes, ve 20. století, Bedřichovice u Brna.

Pokud jsou známy zprávy o této obci, bývaly prý Bedřichovice „zvláštním statkem“, který patřil vladykům z Bedřichovic. Roku 1306 duchovní správce ve Šlapanicích, zástupce scholastikův, měl pro sebe, mimo jiné, také desátky z Bedřichovic. Tedy již počátkem století 14. patřily Bedřichovice pod duchovní správu šlapanickou.

Roku 1350 držel Bedřichovice jako své panství Zbraslav z Bedřichovic, který prodal později tento statek bratrům Herešovi a Buškovi z Lelekovic. Tito bratři však obec Bedřichovice příliš dlouho nedrželi, neboť roku 1369, podle listin v archivu brněnské kapituly, koupeno v Bedřichovicích devět půl lánu, pět chalup a jeden mlýn ke statku sv. Petra v Brně tehdejším proboštem a kapitulou. To však byla jen část Bedřichovic, neboť další část daroval proboštu a kapitule brněnské markrabě Jošt až r. 1400. Tehdy dostal probošt a kapitula ještě dvůr a 2 lány. Tímto rokem staly se tedy již celé Bedřichovice majetkem kapituly a pak nadále v 15. století byly součástí statku sv. Petra v Brně. V těch dobách řádily po vlastech našich neutěšené boje náboženské. Hlavním dějištěm těchto hrůz válečných stala se sice země Česká, ale i u nás vryly se tyto události hluboko v paměť a pronikly také do Bedřichovic, neboť je o tom záznam ve starých listinách.

Roku 1500 čítala obec Bedřichovice celkem již 30 domů. V 16. století, r. 1558 dala kapitula Bedřichovice se všemi platy, důchody a užitky proboštu Mikuláši z Kovačova do zástavy. Tento probošt je později poručil svým synovcům. Bedřichovice měly tedy po tento čas novou vrchnost. Ale po smrti probošta Mikuláše z Kovačova kapitula vymáhala a konečně opět nabyla Bedřichovice r. 1562.

Když pak se stal proboštem Jan Grodecký (1565 – 1572 ), zřídil mezi Bedřichovicemi a Podolím rybník, který byl pojmenován Radvan. Druhý rybník u Bedřichovic jmenoval se Pindulka. Držela jej sama vrchnost. Z té doby jistě zachoval se až dodnes název oněch míst: Na rybníku. Z toho důvodu dostala se asi také ryba na starou obecní pečeť. Ryba je na obecní pečeti rovněž dodnes. Později byla zřízena vrchností v Bedřichovicích také hospoda, a sice r. 1694. Při stavbě této hospody a jiných budov byli Bedřichovičtí velmi přetěžováni pracemi, zvláště při dovážení potřebného materiálu.

Poddaní měli ke své vrchnosti jisté povinnosti. Povinnosti usedlíků v Bedřichovicích v 15. století byly: Celoláník dával o sv. Michalu 9 lotů, o sv. Jiří také 9 lotů. Mlynář platil o sv. Michalu 40 kr., o sv. Jiří též 40 kr.; později však platil z milosti jen 20 kr. Dále platili usedlíci celkem podle starých register 12 hř. bez 18 kr. mimo rychtáře, který držel svobodný lán. Později se platilo podle nových register jen 10 hř. bez 8 kr., o sv. Michalu 4 hř. 46 kr. a ze mlýna 20 kr., o sv. Jiří 4 a půl hř. 2 kr. a ze mlýna opět 20 kr. Mimo to dával každý celoláník o Vánocích 4 slepice, ze mlýna 6 slepic, 4 velcí chalupníci po 1 slepici – celkem 42 slepic. Královské berně platil každý poddaný 9 lotů, rychtář též 9 lotů, 4 velcí chalupníci po 9 kr. a 4 malí chalupníci po 4 kr. Celkem se platilo 6 hř. bez 10 kr. Mimo to se platilo za šenkování vína 7 zl. 30 kr., při obnově obecního úřadu 3 zl. 36 kr.

Další povinností bylo dávati desátek scholasterii do Šlapanic. Dále se chodilo také na robotu podle gruntů. Celoláníci v Bedřichovicích robotovali 3⁄4 roku s 2 koni 3 dny v týdnu a od sv. Jana Křtitele do sv. Václava dvakrát tolik. Pololáníci po 3⁄4 roku s 2 koni 1 a 1⁄2 dne v týdnu a 1⁄4 roku dvakrát tolik. Chalupníci nebo podruzi robotovali po celý rok 1 den týdně pěšky. To byla zákonná robota. Z milosti za odpuštěnou robotu dáváno 10 hřiven z lánu.

Mimo tyto povinnosti a roboty, od nichž nebylo odvolání, ježto byly chráněny zákonem, bylo jim nésti také ještě mnohé škody způsobené rozpoutanými živly přírodními. Tak je zapsáno, že r. 1580 stihla Bedřichovice i celé okolí veliká povodeň, v r. 1590 pak postižen zdejší kraj zemětřesením. Dále r. 1593 byla zničena celá úroda krupobitím a prudkými bouřemi. Za několik let na to, r. 1598, byla v obci velká bída pro naprostou neúrodu, snad v důsledku sucha.

Za nepřátelských tažení válečných rovněž velice trpěly naše kraje – i Bedřichovice. Za dobývání Brna Švédy v letech 1643–1645, jež tehdy hájil hrabě de Souches, byly Bedřichovice úplně vypáleny. Než přes všechno vojenské plenění, živelní pohromy a požáry, bylo přece jen r. 1653 v Bedřichovicích osazeno 11 gruntů; 8 gruntů však ještě zůstávalo pustých. K roku 1673 bylo zde již 18 gruntů. Novými taženími válečnými za války 30leté však nastaly mnohé změny. R. 1685 rovněž zakusili Bedřichovičtí mnoho vojenskými pochody.

Poddaní, byvše postiženi mnohými neštěstími a přetěžováni mnoha daněmi, platy a dávkami i robotou, byli ovšem časem nespokojeni a roztrpčeni do té míry, že vypovídali vrchnosti poslušnost a bouřili se. Takové rebelie poddaných z Bedřichovic jsou zaznamenány roku 1742.

Poddaní v Bedřichovicích byli od nepaměti národnosti české a náboženství římsko-katolického. R. 1746 bylo zde 141 lidí. R. 1791 již 190 lidí a 34 domy. Ve vsi byla až do r. 1934 zvonice. Kdy byla postavena, těžko říci, neboť o ní není přesných zpráv. Střecha byla zakončena dvojitým křížkem. Zvon, jenž byl ve zvonici zavěšen, později vyměněn za nový, ježto byl puklý. Ve staré zvonici zachoval se letopočet 1824, což snad značí, že zvonice v tom roce byla opravována. Či snad je to rok postavení?

Prostředníkem mezi poddanými a vrchností býval jako jinde obecní úřad, který se každoročně obnovoval a za to se platil poplatek. Obecní úřad vedl rychtář, jenž míval někdy od vrchnosti jisté výhody, jindy ovšem nic. Za svoje úřední cesty obyčejně dostával přiměřený poplatek. Na důležitých listinách bývala stará obecní pečeť, jež nesla nápis: „Peczet obcze Bedrzechovski“. Ve středu pečeti byl obraz kapra. Před rokem 1800 čítaly Bedřichovice již 43 rodin se 206 obyvateli.

Po napoleonských válkách vypukly četné nemoce. Duchovní ve Šlapanicích zaopatřovali denně až 20 nemocných. Od 1. do 31. ledna 1806 zemřelo 345 osob ve farnosti. Rovněž roku 1831 zuřila na Moravě cholera. V okolí zemřelo mnoho lidí. Bedřichovice byly jako zázrakem ušetřeny; zemřela jen jedna osoba.

V letech 1780 a později byly roboty přeměňovány na platy, což potom tak zůstalo až do roku 1848, kdy vyvrcholivšími selskými bouřemi, přinucen byl mladý císař František Josef I. vydat konečný dekret o zrušení roboty. Od těch dob se jednotlivé obce vyvíjely svobodně a samostatně. Než však se dočkaly dnešních dnů, bylo jim prožíti mnohé svízele a trampoty, škody a války,

R. 1906 založena byla obecní knihovna. V r. 1913 zavedena v obci elektrizace a později rozšířena na celou obec.

Jednou z nejvážnějších událostí, jež zanechala bolestné vzpomínky a citelně se dotkla všech, byla první světová válka. Záminkou k ní bylo zavraždění rakouského následníka trůnu – arcivévody Ferdinanda a jeho choti v Sarajevě 28. června r. 1914. Rakousko-Uhersko vnutilo malému Srbsku nerovný boj. Počítalo tudíž, že se s ním vyrovná obratem ruky. Zatím se rozpoutala strašlivá světová válka, neboť za ohrožené Srbsko se postavilo Rusko a s ním Francie, Německo mělo smlouvu s Rakouskem a Anglie s Francií. Ostatní státy následovaly postupně. Dne 31. července vyhlášena u nás částečná mobilizace, dne 20. srpna, všeobecná.

Byla to doba zlá a plná útrap válečných. Stálé soupisy, rekvizice, odvody mladých i padesátiletých, bída, drahota a nedostatek, jakož i udavačství dohánělo lidi k zoufalství. Nejhorší byl rok 1917, kdy došlo na rekvizice zvonů a domácích potřeb. Nebylo divu, že vojáci na frontě i lidé doma mřeli podvýživou, když pro osobu dostávalo se 240 g mouky týdně, později jen 140 g, cukru 3⁄4 kg na měsíc.

Dne 22. listopadu 1916 zemřel starý císař František Josef. I a čekal se konec války, leč marně.

Nastaly nové a vojenské rekvizice a lidem na vesnicích odebírány i tzv. „přebytky“. Vůdce národa Dr. Karel Kramář byl odsouzen pro velezradu k smrti v r. 1915, ale novým a posledním císařem Karlem amnestován.

Teprve s létem 1918 nadešel očekávaný obrat na bojišti. Spojenecké armády, jimž velel francouzský maršál Foch, zahájily tak prudký nápor, že Němci neodolali. Tak slavily nakonec zasloužené vítězství spravedlnost a lidskost. Že z potoků nejušlechtilejší krve se zrodila znova svoboda a samostatnost národa československého, o to přední zásluha patří Dr. T. G. Masarykovi.

Když se zhroutilo Rakousko-Uhersko, prohlášena byla 28. října 1918 samostatnost československá. Tak vzniklo Československo jako republika, jejímž prvním prezidentem se stal po zásluze Masaryk.

Bedřichovice leží v mírném údolí, asi 8 km na východ od Brna při státní silnici olomoucké. Vesnicí probíhá okresní silnice od severu z Podolí, v obci se točí na východ a pak vede k jihu do Šlapanic, kam je obec přifařena a přiškolena. Nejbližší nádraží je též ve Šlapanicích, vzdáleno asi 2 km. Pošta, telefon a telegraf je rovněž ve Šlapanicích. Tam obec spadá i pod četnickou stanici. V katastru obce je též kamenný lom, ze kterého italští dělníci brali kámen na stavbu blízké železnice v roce 1887. Mimo velkého válcového mlýna větších podniků v obci není.

Tolik z tatínkova záznamu.

Zapsala MUDr. Jašková
Přepsal Jiří Šebela
Šlapanický Zpravodaj 02/2005

Zemřel šlapanický občan v bitvě u Zborova?

Tuto otázku jsem si položila po tom, co jsem se v prvorepublikové publikaci o Šlapanicích a později ve Šlapanickém zpravodaji dočetla, že Ludvík Uher, pravděpodobný rok narození 1897, s bydlištěm ve Šlapanicích (ulice neuvedena), padl v bitvě u Zborova. Jde o bitvu příliš důležitou, než aby to mělo zůstat bez povšimnutí. Právě 2. července uplyne devadesát let (pozn. redakce - v roce 2017 uplynulo již 100 let) ode dne, kdy se odehrála tato vlastenecká bitva, největší pro naše předky od dob husitských a už navždy nepřekonatelná (vždyť máme už jen placené vojenské profesionály). Byla to bitva, ve které zvítězilo srdce, bitva, která měla za následek povolení vzniku samostatných československých vojenských sborů na Rusi (do té doby byli naši bojovníci přiřazováni k ruské armádě) a pro T. G. Masaryka přinesla neopominutelný argument pro uznání československého státu. Státu, který měl dřív odhodlané bojovníky a armádu než mezinárodní suverenitu.

2. července 1917 zaútočilo 3500 našich špatně vyzbrojených bojovníků, Čechů i Slováků, kteří přeběhli do ruského zajetí, i když věděli, že doma je za to může čekat jen šibenice, na pozice rakousko-uherské a říšskoněmecké armády v prostoru městečka Zborova, ležícího 75 kilometrů na východ od Lvova. Tito muži věděli, že proti nim na straně nepřátel mohou stát jejich otcové, jejich bratři a že může dojít doslova k bratrovražednému boji, ale rozhodli se. Po bitvě se ukázalo, že tomu tak skutečně bylo a že byly i rodinné oběti. Naši dobrovolníci se svou obětavostí a vynikající morálkou pronikli do hloubky asi pěti kilometrů, ukořistili množství zbraní, čímž se vyzbrojili, zajali 62 důstojníků a 3150 vojáků, i když proti nim stála přesila troj- až čtyřnásobná. Našich padlo 190. Tato bitva, velice významná pro nás, později slavená jako zrod Čs. armády, byla jen malou částí neúspěšné Kerenského ofenzívy a nestačila pozdvihnout narušenou morálku ruského vojska.

Nemám ráda nejasné věci, proto jsem se pokoušela zjistit a ověřit fakta. Hledala jsem jméno Ludvík Uher v seznamu padlých u Zborova, který byl zveřejněn za první republiky. Nebyl tam uveden. Ptala jsem se tedy, zda Ludvík Uher byl skutečně občanem Šlapanic, zda tam bydlel a kde, zda narukoval odtud do války. Proseděla jsem kvůli tomu mnohé hodiny v rajhradském archívu. O legionářích ze Šlapanic tam nemají vůbec nic. Nepomohly mi ani vojenské záznamy o odvedencích z tohoto archívu. Pouze „Arch popisný ke sčítání lidu a nejdůležitějších domácích užitkových zvířat“, vyhotovený česko-německy ke dni 31. prosince 1910 mě posunul dál. Ve Šlapanicích na ulici Nové s číslem popisným 509 (dnes je to ulice Švehlova a domek nedaleko trati) jsem našla jako majitele domu dělníka Františka Uhra, s ním jeho manželku a čtyři děti. Mezi nimi byl i Ludvík Uher, narozený 23. 4. 1896 v Řepčíně (dnes součást Olomouce). Všichni měli domovskou příslušnost do Šumvaldu v okrese Litovel. Proto jsem hledala i v seznamu Z historie 24 šlapanický zpravodaj 2/2007 legionářů Olomouce, a opět neúspěšně.

Na internetu ve virtuálním památníku na 4507 padlých legionářů z l. světové války jsem našla poněkud podivný text a hned mě napadlo, že to asi dělal Slovák: „Uher Ludvík Boris, střelec 3. stř. pluku, nar. 1896, Hřebčín. Padol 21. 7. 1917 u Domamoryč.“ Řekla jsem si, kdo nezná Řepčín, použije jemu známé podobné slovo, mohlo by jít o mnou hledaného muže. Učinila jsem tedy dotaz na pražský Vojenský ústřední archív, zda by mnou ve Šlapanicích zjištěný Ludvík Uher mohl být bojovníkem padlým u Zborova, jak se v oné místní publikaci vzpomíná. Na základě mého dotazu prověřili kartotéku padlých vojáků první světové války. Poslali mi kopii evidenčního listu, která byla opsána podle matriky bývalého pol. superiorátu, uložené u Zvv. Bratislava. V ní je doslova evidováno, že „Ľudevit Uher, vojín, býv. Čs. strelec. pluk – légie z Ruska, Jána Žižky č. 3, nar. 1896 Řepčín, příslušnost Šlapanice, pol. okr. Brno, zemřel 8/7 1917 u Domamoryče, Ukrajina, pohřben na bojišti“. Datováno to bylo podle ruského kalendáře. 

Šlapanice tedy nemají občana padlého u Zborova, ale Ludvík Uher tam pravděpodobně bojoval a svůj mladý život položil za vznik československého státu a za Masarykovy ideje. Snad přijal i ruské jméno Boris, jak to dělali z vděčnosti naši dobrovolníci.

PhDr. Ing. Ludmila Sýkorová, členka Čs. obce legionářské, jednota Brno 2, Šlapanický zpravodaj 02/2007

Veřejná fóra - vyhodnocení

Veřejná fóra, která naše město organizuje v rámci aktivit Zdravého města jsou jednou z možností, jak ovlivnit dění ve městě. Na společném setkání občané vybírají témata, kterým by se podle nich mělo město věnovat při své činnosti. Výsledná témata ze setkání se následně ověřují ještě anketou. První fórum proběhlo na podzim 2015, druhé na podzim 2016. Jak jsou naplňovány, najdete níže.

Podzim 2016

  1. Nádražní ulice – řešení průjezdnosti:
    Pro řešení průjezdnosti ulice Nádražní byl vybrán projektant, který připravuje studii k projednání s občany. K dispozici bude v druhé polovině roku 2017.
  2. Vysadit les, remízky a jinou zeleň:
    Město získalo dotaci z evropských fondů na vysázení ochranné zeleně podél letiště o celkové výměře cca 4ha. Vysazovat se bude na podzim letošního roku. K výsadbě lesu nemá město dostatečně velké a vhodné pozemky.
  3. Úprava pozemku naproti restaurace Žuráň:
    V prvním kroku byly přesunuty kontejnery z vozovky, jedná se o provizorní dočasnou úpravu. Pozemek bude předmětem územní studie nábřeží Říčky, která by měla definitivně určit jeho využití. Předpokládaný termín dokončení studie je prosinec 2017.
  4. Nová hala pro sport a volný čas
    zde zjišťujeme finanční náročnost podobného požadavku.
  5. Odvoz tříděného odpadu od domu
    V říjnu letošního roku spouštíme třídění odpadů s odvozem přímo od domu.
  6. Lepší využití parku – plácky pro starší děti, grilovací místo:
    Na světě je projekt úprav parku  - 1. etapa bude realizována na podzim, součástí úprav je více míst k posezení a také grilovací místo.
  7. Hezčí město – květiny, záhony, keře:
    První vlaštovkou jsou úpravy zeleně na ulici Kosmákově, kde místo tradičního trávníku jsou vysázeny trvalkové záhony včetně kvetoucích. Další budou vysázeny na ulici Brněnská souběžně s úpravami chodníku, další budeme plánovat postupně.
  8. RTG na zdravotním středisku:
    K možnosti umístění RTG na zdravotní středisko se bude vyjadřovat sociální komise.
  9. Upravená zóna pro relaxaci (více možností pro pobyt větších dětí a teenagerů)
    V našem městě mohou větší děti a teenageři využívat tyto možnosti: pobyt na opraveném skateboardovém hřišti za ZŠ, atletický areál ZŠ, nově otevřené workoutové a víceúčelové hřiště na Jiráskově. Na základě podnětů občanů budeme doplňovat stávající dětská hřiště o stoly na stolní tenis a další prvky.
  10. ZŠ – písemné práce dětí na ukázku domů: nelze realizovat kvůli postoji České školní inspekce
     

Podzim 2015

  1. Řešení křižovatky Slatina u kostela
    Křižovatka není na území našeho města, je v gesci města Brna a Jihomoravského kraje. Řešením často neúnosných kolon a také bezpečnosti na této křižovatce by měla být světelně řízená křižovatka. Iniciovali jsme proto sérii jednání se zástupci města Brna, které má zájem tuto frekventovanou křižovatku řešit, a to i na základě souhlasného vyjádření Policie ČR, Dopravního podniku města Brna, Správy a údržby silnic JMK, které jsme získali. V současnosti se úpravy křižovatky připravují projekčně pro realizaci. Pokud nedojde ke změnám v přípravách, mohla by křižovatka být realizována v roce 2018.
  2. Obchodní centrum
    Nejblíže k realizaci je v současnosti nákupní park společnosti Sallerova výstavby naproti benzinové stanici, který už získal územní rozhodnutí a jako termín výstavby uvádí podzim 2017. Společnost Tesco výstavbu neplánuje.
  3. Vybudování cyklostezek ve městě a okolí
    V roce 2016 byla dokončena poslední část cyklostezky na Ponětovice, v druhé polovině letošního roku by měla být zrealizována část cyklotrasy na Bedřichovice. Projekčně a k podání žádosti o dotaci z Brněnské metropolitní oblasti se připravuje cyklostezka na Brno ve variantě podél železniční trati.
  4. Řešení koupání – alternativa biotop (79 hlasů)
    Možnost vybudování biotopu bude prověřena v připravovaném územní plánu města.
  5. Zastavení projektu průmyslové zóny (nerealizace) (73 hlasů)
    Nový územní plán města je připravován bez ploch pro rozsáhlou průmyslovou zónu (140ha) i díky nesouhlasu Ministerstva životního prostředí, které je proti zastavění nejúrodnější půdy logistickými halami. Město vrátilo firmě CTP zálohy na pozemky města.
  6. Řešení ekologické zátěže ICEC
    Zastupitelstvo města schválilo v březnu 2017 kupní smlouvu na areál společnosti ICEC (bývalé papírny) s ekologickou zátěží, v současné době žádáme o finanční prostředky na sanaci areálu.
  7. Vybudování multifunkčního hřiště Jiráskova
    Vybudováno. I. etapa v listopadu 2016, víceúčelové hřiště dokončeno v květnu 2017.
  8. Areál papíren přebudovat na hřiště s posilovacími stroji
    Papírny nebyly do roku 2017 v majetku města viz bod 7, hřiště s posilovacími stroji vzniklo v roce 2016 na ulici Jiráskova. Využití papíren bude záviset na vyčištění území od ekologické zátěže.
  9. Projekt městského kulturního sálu
    Město v roce 2016 finančně podpořilo rekonstrukci sálu sokolovny TJ Sokol Šlapanice, který v současnosti plní funkci městského kulturního sálu. Rekonstrukcí v letošním roce projde částečně i kinosál ZŠ. Město je vlastníkem kulturního sálu v Bedřichovicích. Pro vznik samostatného sálu ve Šlapanicích zatím nejsou vhodné podmínky.
  10. Kultivovat komunikaci mezi rodiči a základní školou
    Z vlastní iniciativy i na základě podnětu z VF podnikla škola několik kroků ke zlepšení komunikace s rodiči: od září 2016 nově vznikly konzultační hodiny pro rodiče, 1 hodina týdně vyhrazena učitelem ke komunikaci s rodiči, bylo navýšeno množství třídních schůzek ze 3 na 4, každý učitel obdržel školní mobil.

Pozitivní je, že občané i vedení města vnímají jako důležitá totožná témata v mnoha případech. Přesto je veřejné fórum šancí - možností pro občany, jak upozornit na témata, která by jinak mohla zapadnout. Děkujeme všem účastníkům veřejných fór za jejich angažovanost na životě města a těšíme se na další podzimní setkání, které proběhne 26. 9. 2017.

 

Šlapanický kroj

Výrazným prvkem lidové hmotné kultury byl vždy oděv, především slavnostní. Nejen ve Šlapanicích, ale i v ostatních obcích na Brněnsku zahrnuje kroj, jakožto šat sváteční a slavnostní, prvky doznívajícího baroka a biedermeieru. I v něm se však odrazil, přinejmenším od 19. století, silný vliv města a jeho módy – zvláště u kroje mužského. Muži, kteří odcházeli do města za prací, přinášeli módní novinky zpět do svých obcí a značně tak ovlivňovali vzhled svého oděvu, který se nakonec téměř zcela přizpůsobil městské módě. Ženský kroj si uchovával svůj vzhled déle a díky konzervativnějšímu přístupu jeho nositelek se vyvíjel velice pomalu. Lidový kroj vždy patřil k základním projevům a znakům lidové kultury. Podle jeho vzhledu lze mimo jiné posuzovat bohatost kraje nebo sociální postavení lidu, který jej nosil.

Kroj se začal z běžného života vytrácet již na počátku 20. století a za jeho uchování vděčíme především Šlapanickým slavnostem a Ostatkům. Dnešní podoba svátečního kroje je tedy odrazem módy z 1. poloviny 19. století.

Pojďme si s blížícími se Šlapanickými slavnostmi přiblížit obzvláště honosný hodový oděv stárků a stárek.

O hodech stárci nosí černý plstěný klobouk, který je sešitím zformován do tří rohů. Je bohatě ozdoben velkou kyticí tvořenou umělými květy, třpytivými skleněnými ozdobami, zrcadýlky a lístky. Ke kytici jsou vějířovitě přidaná 3 paví pera, ozdobená po celé délce červenými pentlemi. Vpravo je kytice prodloužena rozmarýnem, vlevo dalším pavím perem.

Dříve byly klobouky zdobeny ozdobami z jemných drátků, napodobujících tvar květin, které se dovážely z Vídně. Košile je ušita z jemného bílého plátna s nízkým přehnutým límečkem a dlouhými širšími rukávy. Na prsou je bohatě bíle vyšita drobným dírkovým vzorem. Na začátku století se začaly výšivky vypodkládat světle modrým nebo načervenalým saténem.

Hody trvaly celé 4 dny. V neděli na vyšívanou košili všichni stárci oblékali červenou korduli, v pondělí zelenou, v úterý fialkovou (tmavomodrá s nádechem do fialova) a ve středu prónovou (kávově hnědou) – dnes je zábava jen jeden den a stárci oblékají korduli červenou, na kterou připínají kytičku z živých květů. Ke kroji stárků patří také dlouhé černé kalhoty klasického střihu a nízké černé boty. Bílá vyšívaná zástěra, která je obvyklá ve všech okolních obcích, se ve Šlapanicích nenosí (dříve ji nosívali jen družbové na svatbách, kteří obsluhovali hosty). Ke kalhotám patří také úzký opasek, zapínaný vzadu na přezku. Je široký 7–9 cm, potažený černým sametem, pestrobarevně vyšitý rostlinnými motivy a zdobený flitry. Stejně tak jsou zdobeny i šle (šráky), které jsou ve výši prsou spojeny páskem ze stuhy složené do varhánků, ozdobené prýmky.

Nejspecifičtější součástí kroje stárky je zvláštní způsob zavíjení vlasů tzv. do vrčky. Úprava hlavy spočívá v rozčesání vlasů do dvou pramenů, které se zvlášť ovinou obyčejnou stužkou. Příčně pod vlasy se podstrčí takzvaná žička – pásek ze silnějšího vyleštěného plechu ve tvaru kosti. Okolo této žičky se pak ovíjejí oba prameny vlasů omotané červenou stuhou, dlouhou cca 3 metry. V předu z čela splývají stárce 2 čtyřpramenné copánky (relíčky), přes temeno hlavy má uvázán červený hedvábný šátek ozdobený bílými pruhy na okrajích a celý tento účes doplňuje věneček z umělých květin. Ostatní dívky mají uvázaný velký lipský šátek červené barvy (hózlendr).

Rukávce svátečního kroje jsou šity u krku do límečku a zapínány na knoflík, jejich středně velké rukávy jsou lemovány drobnou výšivkou tvořenou zoubky a dírkami. Krejzlík u krku je také vyšíván drobnými dírkami a silně naškroben a zvlněn do stejnoměrných varhánků.

Kordulka je jednobarevná sametová nebo z brokátu světlé barvy. Má vždy kulatý výstřih lemovaný drobně skládanou taftovou stužkou ve středu rozdělenou prýmkem. Přes kordulku se váže hedvábný šátek s dlouhými drhanými třásněmi, pod krkem sepjatý špendlíkem (v neděli se nosíval šátek červený, v pondělí stříbřitě bílý, v úterý libovolné barvy a ve středu bíle vyšívaná půlka). Šátek je doplněn kytičkou živých květů.

Spodních sukní z jemného bílého plátna se obléká celkem pět. Všechny jsou vzadu hustě nabrány a vepředu prostřiženy. Každá vrchnější sukně je cca o 8 cm delší než předchozí a všechny jsou tvrdě naškrobeny žehlením za vlhka do celkem 9 varhánků (faldů). Na spodnice stárka obléká brokátovou sukni základních barev se stříbřitými nebo zlatými vzory.

Dříve, když hody trvaly 4 dny, oblékaly stárky drahou sukni v neděli (již do kostela), v pondělí – v nejslavnější den hodů – oblékly na bohatě vyšitou podvrchní sukni ještě bílou tylovou a v úterý a ve středu levnější sukni mušelínovou.

Sukně je doplněna hedvábnou jednobarevnou zástěrou světlého odstínu, který ladí s vrchnicí. Okolo pasu se váže široká jednobarevná hedvábná stuha, jejíž volné konce ozdobené třásněmi nebo prýmkem sahají až do dolní třetiny sukně.

Nezbytným doplňkem je silně naškrobený šátek stočený do kornoutu (juchadlo), který stárka nosí v ruce.

Čerpáno z Časopisu Moravského muzea v Brně, Lidový kroj ve Šlapanicích u Brna, Ludvík Kunz

Sabina Jánošíková, Šlapanický zpravodaj 04/2008

Rozhovor s hlavním trenérem fotbalistů SK Šlapanice

Fotbalisté Šlapanic skončili v uplynulé sezoně 1. A třídy (6. liga) na 9. místě. Aby se pohybovali v tabulce výše, tak by podle trenéra Michala Hanzla potřebovali rozdílového hráče a pravidelného střelce. Michal to jako hráč dotáhl až do divize (4. liga), v pozici trenéra ale okusil i 1. ligu, kde několik let vedl ženský tým Zbrojovky Brno.

 

1)      Mohl bys nám krátce shrnout svoji hráčskou a trenérskou kariéru? Kde jsi hrál nejvýše?

Začínal jsem ve Šlapanicích, poté jsem na vojně nastupoval za Rudou hvězdu Hrušovany nad Jevišovkou. Nejvýše jsem hrál v Zemanu Brno a ve Šlapanicích v divizi. Jako trenér jsem pak působil ve Šlapanicích. Poté jsem trénoval děvčata v Loko Horní Heršpice, to byla 1. liga. Dál jsem trénoval ženy Zbrojovky Brno v 1. a 2. lize a teď jsem zase ve Šlapanicích.

 

2)      Odkdy jsi trenérem šlapanického A mužstva?

U A týmu jsem od roku 2010.

 

3)      Mužstvo trénuješ sám, nebo máš nějaké spolupracovníky?

Kromě mě v týmu působí i asistent trenéra Pavel Šamšula st. To je velký srdcař a Šlapaňák každým coulem, bez něj by to určitě nešlo. A pak je tu ještě vedoucí mužstva Miroslav Kysela. Ten ve Šlapanicích sice nikdy nehrál, ale vydržel tu s námi už hodně dlouhou dobu.

 

4)      Jak často má tým tréninky?

Trénujeme dvakrát až třikrát do týdne. Vždy úterý a čtvrtek a někdy i v pátek.

 

5)      Jak jsi byl spokojen s minulou sezonou?

S minulou sezonou jsem celkem spokojený. Skončili jsme na 9. místě. Mohlo to být sice lepší, od 6. místa nás dělila jenom jedna jediná výhra. Celkově ale výkon hodnotím kladně.

 

6)      Představili jsme si už realizační tým, a co hráči? Kdo patří k největším oporám mužstva?

V týmu má své místo úplně každý, když bych ale měl někoho vyzdvihnout, budou to tři borci. Marian Kokeš, Marek Přikrý a také Radek Vlach.

 

7)      Co Šlapanicím chybí, aby se pohybovaly v tabulce ještě výše?

Teď nám chyběl v mnoha utkáních ten rozdílový hráč, který by to vzal na sebe a rozhodl. Také nám chybí nějaký pravidelný střelec.

 

8)      Jak před sezonou vypadá posílení kádru? Chystají se nějaké výrazné příchody a odchody?

Neřekl bych, že to bude něco radikálního. Plánujeme mírné omlazení kádru. Na větších příchodech pak pracuje vedení klubu.

 

9)      Jaké je složení týmu? Je v něm převaha hráčů ze Šlapanic, nebo spíše přespolních?

V týmu máme většinu hráčů, kteří sice třeba nebydlí ve Šlapanicích, ale se šlapanickým fotbalem jsou spjatí už od žáčků a mají zde fotbalový domov.

 

10)   Jak funguje ve Šlapanicích práce s mládeží? Daří se vychovávat mladé talenty, nebo trpíte jako většina dalších klubů nezájmem mladší generace o fotbal?

Musím říct, že práce s mládeží je tu opravdu na vysoké úrovni. Daří se nám vychovávat výborné fotbalisty. Bohužel největším problémem je pak přechod z dorosteneckého do dospělého fotbalu. Tam je úmrtnost opravdu veliká. Mladým se nedaří přizpůsobit se nárokům velkého fotbalu a také mi u nich chybí větší vůle a snaha se prosadit.

 

11)   Je teď v mládežnických mužstvech nějaký výrazný talent?

Pár mládežníků, kteří začínali s fotbalem ve Šlapanicích, už hraje vyšší soutěže, ale i mezi hráči, kteří u nás zůstali, se dá snadno najít několik šikovných fotbalistů.

 

12)   Často se stává i to, že se v soutěži setkáváte i s hráči, kteří v minulosti prošli profesionálním fotbalem, dokonce i první ligou. Jak těžké je se s takovými protivníky popasovat? Jde to vůbec, nebo je třeba se jen modlit a doufat, že takový hráč nebude mít svůj den?

Přiznám se, že to není jednoduché, ale hrát se dá nakonec s každým. Je třeba dodržovat taktické pokyny, jít do toho s maximálním nasazením a pochopitelně roli hraje i to pověstné štěstíčko.

 

13)   Je nějaký profesionální hráč, který se ti jako fotbalista líbí a chtěl bys jej trénovat?

Ze starších hráčů bych vyzdvihl záložníka Zbrojovky Honzu Poláka. Z těch mladších se mi pak hodně líbí Michal Sáček.

 

14)   Na který zápas vzpomínáš nejraději?

Pro mě jako zbrojováka je to určitě zápas k našemu devadesátému výročí. Přijela k nám Zbrojovka a prohráli jsme s ní smolně 0:1; gól jsme dostali až v 90. minutě.

 

15)   Kterým klubům fandíš?

Jak již bylo řečeno, jsem fandou Zbrojovky. V zahraničí pak fandím Juventusu a Realu Madrid.

 

16)   Co bys vzkázal občanům Šlapanic před sezonou, abys je nalákal na tribunu?

Ať určitě přijdou. Fotbal je krásná hra a naživo je ještě lepší. Navíc budeme bojovat, i když se nám možná někdy nebude dařit. Proto určitě stojí za to nás přijít podpořit.

 

Michal Hladký, ext

Tomáš Kadlc: Slavnosti a hody jsou jedny z mála událostí, které spojují lidi v obci nezávisle na věku.

Tomáš Kadlc se před třemi lety stal prvním stárkem víceméně náhodou. Od té doby je ale nedílnou součástí Šlapanických slavností každý rok. Proto jsme se ho zeptali, co všechno stárkování obnáší.

1)   Můžete čtenářům přiblížit úlohu hlavního stárka? Kdo to je a co má na starosti?

Hlavní stárek spoluorganizuje slavnosti, je předákem ostatních stárků a dohlíží, aby vše bylo včas připraveno, domluveno a    nacvičeno.

2)   Jak probíhá výběr prvního stárka?

V případě, že by bylo zájemců více, je provedeno demokratické hlasování :)

3)   Vy jste jím již několikátý rok, jak jste se k tomu dostal?

Před třemi lety se post hlavního páru uvolnil, tak jsme se toho s Veronikou Horákovou ujali. Od té doby se mě ještě nezbavili.

4)   Je těžké v dnešní době sehnat lidi, kteří by šli stárkovat?

Před dvěma roky se nám krojovaní sháněli špatně, horko těžko jsme dali dohromady osm párů. Letos k naší velké radosti půjde párů sedmnáct. Na příští rok budeme velmi vděční za nové tváře, protože někteří stárci a stárky budou odcházet do „důchodu“. Zájemci nechť se mi prosím ozvou na facebooku, děkuji.

5)   Popište nám, co vše obnáší stárkování během Šlapanických slavností.

Stárci a stárky se začnou scházet začátkem května; nacvičují polku, valčík, zpěv a patnáctiminutové představení – Moravskou besedu. Dva týdny před slavnostmi shánějí tombolu, rozmístí májky (nazdobené břízky) k vjezdům do obce a každé stárce před dům, zajistí a nalahvují víno a domluví přesnou podobu průvodů, nástupu a odchodu z parku.    Týden před slavnostmi probíhá zvaní, kdy nastrojení stárci chodí po obci s prosbou o přispění na slavnosti a jako poděkování dávají ochutnat víno a věnují rozmarýnek. V pátek ráno jedou stárci do lesa pro máju, kterou přivezou do parku, očistí ji a za pomoci jeřábníků postaví. Stárky mezitím nachystají finální výzdobu parku. Večer probíhá rocková zábava, na které mají stárci volno, přes noc pak hlídají máju a park. V sobotu jdeme průvodem v krojích pro první stárku, následně na náměstí požádat paní starostku o právo nad městem. S ním míříme do parku, kde probíhá zábava s dechovou hudbou, a stárci tancují, zpívají a snaží se o lidové veselí :). V neděli odpoledne jdeme průvodem od sokolovny ve šlapanických krojích, po cestě tancujeme a zpíváme. Míříme rovnou do parku, kde stárci předvedou, jak se naučili Moravskou besedu, občas tancují, ale jinak nechávají prostor domácím i hostujícím souborům.

Dovolil bych si na tomto místě vyslovit jménem stárků velké poděkování Michalu Velanovi, Michalu Brunclíkovi, Michalu Klaškovi, Michaele Trněné, Kamile Velanová, Petře Ivičičové, Janě Novotné, Michalu Kokešovi, Josefu Kopeckému, Sabině Jánošíkové, Petru Brunclíkovi a mnohým dalším z řad policie, hasičů, města, Vrčky, kulturní komise nebo z řad dobrovolníků, bez jejichž pomoci by Šlapanické slavnosti, tak jak je známe, nemohly existovat.

6)   Co vás na stárkování nejvíce baví?

Slavnosti a hody jsou jedny z mála událostí, které spojují lidi v obci nezávisle na věku. Udržet takovou tradici při životě je velmi motivující a největší radost mi udělá, pokud slavnosti baví účinkující i hosty.

7)   Jaký je váš největší zážitek ze Šlapanických slavností?

Zážitků je spousta, ale málo z nich je vhodné zmínit :).

 Šlapanické slavnosti - průvod stárků a stárek

Michal Velan: Beru to jako povinnost k tradici a historii

Na organizaci Šlapanických slavností se podílíte přes dvacet let. Jak se během té doby měnila vaše role coby organizátora?

Strohá odpověď: Moje role prošla s věkem podobou dětského účastníka, dorosteneckého pomocníka, stárka, hlavního pořadatele až do dnešní podoby spolupořadatele.

Jinak ale velmi rapidně a pokusím se ji popsat co nejstručněji, protože se kolem této akce děla spousta věcí. Vynechám historické souvislosti, které už byly ve zpravodaji mnohokrát popsány. Jen těch více než posledních dvacet let je dlouhá doba a musím zapátrat v paměti. Úplných novodobých začátků jsem se účastnil ještě jako mladý hasič. Po roce 1989 Šlapanické slavnosti prakticky skončily a nastal výpadek v jejich pořádání. Nějak se jich ujali hasiči a společně s dnešní Vrčkou (která svého času byla součástí hasičského sboru) se pustili do obnovy. Jako ve všem, i pro nás to byla taková „divoká doba“ a pojali jsme slavnosti po svém. Dokonce ta námi vytvarovaná podoba slavností prakticky vytrvala dodnes. Zda je to správně, či není, je těžko soudit, ale slavnosti jsme zachránili.

Šlapanické slavnosti

Od roku 1998, kdy jsem byl zvolen starostou sboru, mám už pořádání v paměti jasně, byť je to můj subjektivní pohled. Hasiči si se vším museli poradit sami, svépomocí – to nám jde a to umíme – a bez většího zájmu vedení města. To nám pouze zapůjčilo park (tehdy ještě s pískovým povrchem), dřevěný parket (ten jsme udržovali a opravovali) a staré zděné stánky v místě dnešního bistra (ty jsme opravili a užívali). Prvním, kdo nám z vedení města byl ochoten pomoci a zajistil nejen pravidelný finanční příspěvek města na akci, byl tehdejší místostarosta Václav Sobotka. Nicméně další zájem stále nebyl, přestože jsme městu větší účast nabízeli. A tak jsme si slavnosti pořádali jako „městské bez města“. To změnil až starosta Jan Střechovský s místostarostkou Janou Skácelovou. Nejenže se osobně angažovali, pomáhali a usnadňovali pořadatelům práci, ale dokázali ocenit naše dobrovolnické nasazení, aniž by nám do pořádání nějak zasahovali. Následující vedení města za starostování Jaroslava Klašky vycítilo možnost se, na tehdy už slušně vypracovaných slavnostech, „svézt“ a udělat si z nich reprezentativní výkladní skříň. A tak pod zástěrkou usnadnění práce hasičům bylo pořadatelství víceméně převzato městem. Z pohledu výše napsaného je to správně, ale způsob převzetí ve mně zanechává pachuť. Hasiči společně s Vrčkou slavnosti někam dotáhli a najednou se to městu zalíbilo. A přestože slavnosti hasiči vždy považovali za apolitickou akci, politici do nich politiku zatáhli. A to už nemluvím o finanční a hospodářské stránce věci. Ony totiž slavnosti nejsou žádnou výrazně ziskovou akcí. Těžko se celý ten kolotoč popisuje, ale věřte, že z výtěžku nikdo nemá osobní prospěch a investuje se většinou do oprav a obnovy krojů, které hasičský sbor vlastní a opečovává jako kus historie a kulturní poklad města.

Co vše jako jeden z organizátorů musíte zajistit a můžete nám říct, kdo se na organizaci podílí?

Je toho hodně. Pravda, za poslední roky toho díky krokům města výrazně ubylo a také to částečně už vnímám jako rutinu. Zařizování je celý dlouhý seznam. Mnoho věcí nedělám osobně, ale spíš dozoruji, zaštiťuji, kontroluji práci celého týmu, který se podílí. Nicméně namátkou: zajištění kapely, občerstvení pro pořadatele a stárky, zajištění vstupenek, zázemí – máme za ty roky mnoho vybavení na stavění máje, výzdobu parku a mnoho dalších drobností, koordinace dodavatelů – Sateso, pivovar atd. V podstatě cokoli je potřeba, všichni volají mně. Takže nejdůležitější je pro mě mít vždy nabitou baterii v telefonu J.

Samozřejmě je třeba poděkovat mnoha členům z našeho více než 70členného sboru, kteří se podílejí svou prací, starají se o kroje, pečují o Šlapanické právo (už máme malé i velké – svépomocí vyrobené) či poskytují své podnikatelské prostředky pro činnost sboru. To už se netýká jen slavností, ale celé bohaté činnosti hasičského sboru, která je jistě ve městě nepřehlédnutelná. Ale nemluvím jen o hasičích. Samozřejmě se na organizaci podílejí také stárci a několik příznivců a nadšenců, kteří oblékají a češou stárky, poskytují zázemí atd.

Je v něčem rozdíl mezi slavnostmi před dvacet lety a nyní?

Mohu mluvit pouze z pohledu pořadatele, jako klasický divák či návštěvník jsem je vlastně nezažil (pouze jako dítě). Jsou nesrovnatelné z hlediska vybavení a zázemí. Máme zánovní park s připravenou šachtou na máji, sety na sezení, vlastní stany, výčep a další vybavení. Tenkrát jsme každoročně ručně kopali jámu, skládali parket, naváželi stoly a židle z Bedřichovic atd. Rozdíl je i z organizačního pohledu, kdy jsme začínali z ničeho a s amatérským dobrovolnickým nadšením. Také stárkovská základna byla dříve převážně složená z hasičů, dnes je mezi stárky těžké najít někoho z řad sboru. Ve výčtu rozdílů by se dalo pokračovat dlouho.

Šlapanické slavnosti

Slavnosti chystáte ve svém volnu; máte odhad, kolik času jim musíte obětovat?

Tak to rozhodně nemám, protože můj čas není vyhrazený pouze na slavnosti, ale je rozmělněný mezi další akce, které pořádáme, a vůbec aktivity, které souvisejí s činností sboru. A hasiči jsou koníček, který mi zabírá prakticky veškerý „volný“ čas. Co je to vlastně volný čas?

Kromě Šlapanických slavností jste organizátorem i několika dalších akcí ve městě; kde k tomu všemu berete motivaci?

Špatně položená otázka. Já nejsem organizátorem. Tím je hasičský sbor a já jsem pouze jeho starostou, a tedy zřejmě nejviditelnější osobou (i prostorově J). Jsem týmový hráč a je mi ctí být součástí, z mého pohledu, skvěle fungujícího týmu jménem Hasičský sbor Šlapanice. A to se pak motivace hledá sama. A je nepopsatelná. Prostě nás to baví. Ono už slovní spojení „dobrovolný hasič“ v sobě nese něco, co vyjadřuje dobrý pocit z toho, že dělám něco pro druhé – a je jedno, jestli někomu zachráním život nebo ho třeba dobře pobavím. 

Co pro vás Šlapanické slavnosti znamenají?

Hlavně práci. Přiznám, že už to není ta srdeční záležitost jako dřív. Ale beru to jako povinnost k tradici a historii, možnost setkání rodáků a vůbec obyvatel města. I když dnes je těžké se zavděčit všem. Nabídka akcí je všude bohatá, lidé se často raději zavírají doma a nejvíc mě dokážou naštvat hlasy, že se ve Šlapanicích nic neděje. Ale to by bylo na samostatnou kapitolu.

Vzpomínáte na některý z uplynulých ročníků obzvlášť rád?

Nevím, jestli rád, ale v paměti mám zejména rok 1999, kdy hasičský sbor slavil 110 let své existence a pojali jsme to na tehdejší dobu poměrně velkolepě. Tehdy jsme my hasiči vymysleli „Kulturní léto“ a bylo těch akcí skutečně hodně. Byl jsem ještě student plný energie a zvládal zápřah jako starosta sboru, hlavní stárek a vlastně pořadatel celého toho kolotoče kolem. To šlo opět díky výborné partě, která prostě u hasičů ve Šlapanicích je, a věřím, že ještě dlouho zůstane.

 

Čas poslední aktualizace: 24.11.2017 000 13:40       Oficiální stránky © 2011       webdesign: Origine

Verze Klasická | Mobilní