Rok 1938 v městské kronice

15. 06. 2018 /

V předminulém čísle Šlapanického zpravodaje (pozn. 01/2018) jsme si připomněli, jak šlapaničtí občané prožívali rok 1918 a s ním spojený vznik Československé republiky, od něhož letos uplyne 100 roků. Nyní se k osudovým osmičkám, které hrály zvláštní úlohu v našich dějinách, vracíme. Rok 1938 patřil k těm krizovým a začtěme se tedy do řádků městské kroniky v onom osudovém roce. Jak jsme psali v minulém článku, kroniku psal od roku 1927 řídící učitel a starosta obce v jedné osobě Theodor Slouka. V roce 1938 nastoupil na jeho místo nově zvolený starosta rolník Petr Páral, ale Slouka v psaní pokračoval. Protože však po okupaci našich zemí v roce 1939 vyšlo nařízení o soustředění veškerých obecních kronik na okresním úřadě v Brně, byly listy popisující rok 1938 a část roku 1939 vyříznuty a uschovány. Založeny měly být kroniky nové, poplatné tehdejší době. Slouka dobu protektorátu nepřežil, byl zatčen 28. 4. 1943 za odbojovou činnost v Obraně národa a odsouzen za přípravu velezrady a poslouchání zahraničního rozhlasu. Zemřel v koncentračním táboře St. Georgen-Bayreuth 26. 11. 1944 ve věku nedožitých šedesáti let. Jím uschované stránky kroniky byly po válce nalezeny a přepsány novým kronikářem, učitelem Ludvíkem Kunzem a nyní po 80 letech si je můžete přečíst i Vy. 

„Rok 1938 lze označiti rokem tragického zklamání českého lidu. Náš stát se stal středem světové pozornosti, obětí jeho neblahé politiky. Však o tom je psáno na místech jiných a historiky povolanými. Nám přísluší toliko zaznamenati, jak zdejší lid se stavěl k vývoji věcí národa a jakou v něm budily odezvu.

Je pozoruhodné, jak spontánně kladný poměr zaujal prostý člověk k vyhlášení mobilizace v květnu t. r. Muži nastupovali k svým útvarům pohotově, se samozřejmostí obhájců svých věcí, ba někteří nastupovali k útvarům jdouce takřka přímo z práce. V obci byly organizovány pohotovostní hlídky a dobrovolníci hlásili se k nejrůznějším, zvláště samaritánským službám. Lid chápal mobilizaci hluboce vážně, v důvěře ve vedení. Spoléhaje na spojenecké smlouvy, byl odhodlán brániti se a „neustoupiti ani o píď země“, jak znělo tehdejší heslo. Avšak po zradě západních spojenců a po kapitulačním rozhodnutí většiny naší vlády dne 30. 10. t. r. bylo jeho zklamání tak velké a kruté, že přešlo v ostrou kritiku a rozhořčené obviňování domácích i zahraničních osobností, které v rozhodné chvíli zklamaly. Jedině jasný postoj našeho spojence na východě podporoval zbytek nadějí.

Zábor pohraničního území státu byl přijímán našimi občany s pohnutím těžko vypsatelným a bylo klasifikováno jako surová krádež, schválená západem. Nebylo tehdy mimo A. Hitlera osobnosti, která by s větším despektem a ironií byla posuzována, než neblahý zprostředkovatel -lord Runciman. Tehdejší československou vládní politiku posuzovali lidé velmi různě. V osudných dnech, kdy tragédie sledovala s překotem druhou a nekonečně další, nenalézalo mínění prostého člověka povětšině nikde pevné opory. Trvalý sled nezdarů a rozvířená zahraniční propaganda dávaly jen tušiti další katastrofu. Abdikaci prezidenta republiky, dra. Edvarda Beneše přijala část obyvatel s bezradnou úzkostí, jiní opět s pocitem ulehčení, a nebylo málo těch, kteří znechucením zlhostejněli. Při všem tomto zmatení zachoval si prostý člověk zdrženlivý postoj k volbě dra. Emila Háchy na úřad prezidentský, mnohde projevovala se zřejmá lhostejnost, ba i otevřená nechuť. Ostře byla kritizována činnost politických stran, zvláště těch, jež byly do té doby vedoucími. V této skutečnosti bylo předem jasno, že nově tvořené politické organizace, jimiž byla „Národní strana práce“ a Strana národní jednoty“ nesdruží rozrušený národ k novému budování. Prakticky nevešly v život. Nábor členstva do nich nebyl věcí lidu.

Po záboru pohraničního území zvětšil se v naší obci značně počet obyvatel. Vrátili se sem někteří úředníci a zaměstnanci veřejné správy a s nimi přišli i někteří obyvatelé další. Bytová nouze, která byla v obci pociťována již po řadu let před tím, se kriticky zhoršila. Naproti tomu nezaměstnanost, která vznikla v řadě obcí tímto přesunem, se u nás prakticky neprojevila. Dne 2. 12. bylo v zasedání obecní rady konstatováno, že se nepřihlásil ani jediný nezaměstnaný. 26. 12. byla rozpuštěna, jak je obecně známo, komunistická strana, ve zdejší obci se to uskutečnilo prakticky až koncem ledna následujícího roku.

Z hospodářského života a plánování ve zdejší obci je poznamenati, že bylo jednáno o generální úpravě kanalizační. Jako jeho dílčí úkol byl vypracován podrobný plán úpravy v Nádražní ulici. Rozpočet zněl na 61. 420 Kč, avšak běh politických událostí a z toho vzešlá finanční opatření a neodkladná úprava vozovky v této ulici oddálila opět realizaci projektu. Jednání vedená v záležitostech provozu místní elektrárny vedla se opět po celý rok, bez uspokojivého řešení. Jednoprocentní dar obce na obranu státu, který byl vyžádán okresním úřadem v Brně byl složen již před vyzváním. Obec pamatovala na tento dar výnosem ze slavnosti 20 výročí československé samostatnosti, jež vyzněly v obci pod dojmem napjaté vnitropolitické situace důstojně a opravdově.

V tomto roce projevily se již prvé příznaky nastupujícího válečného hospodářství, prvá opatření pro zavedení vázaného hospodářství s nejdůležitějšími produkty a zásobami potravin. Už v lednu byla provedena u místních pekařů revize po zjištění, že váha i cena pečiva, zvláště bílého, je rozdílná. Okresní úřad vyzval obec, aby v místě byla učiněna opatření pro zřízení skladu konzerv pro případ války. Avšak obecní rada se usnesla, že tato záležitost se Šlapanic netýká, nýbrž že se vztahuje pouze na průmyslová střediska. Také výzva okresního úřadu o zvláštním hospodaření s produkty rostlinnými a živočišnými byla ještě v říjnu t. r. považována podle soudu obecní rady za nikoli aktuální. Někteří jednotlivci počali však už tehdy spekulovati s možností válečného nedostatku a brzy se rozvířila prvá vlna bezhlavého nakupování, tvoření zásob poživatin a rezerv materiálu i výrobků všeho druhu.“

Těmito slovy pak končí zápis osudového roku 1938 v městské kronice.                                                                                                                                            

Josef Kopecký                                                                                                                                                 
Kronikář