Jaromír Blažek
Poprvé spatřil světlo světa ve Šlapanicích dne 29. června 1950. V mládí hrával ve fotbalové brance a geny pro tuto hru zřejmě později předal i svému stejnojmennému synovi, který to dotáhl až na ligového brankáře ve Spartě Praha.
Jaromíru Blažkovi ale nakonec učarovala práce s kamenem. V letech 1966–1970 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti u akademického sochaře Jana Habarty obor reprodukční sochařství a restaurování kamene.
Věnoval se restaurátorské práci i vlastní umělecké tvorbě. Spolu s dalšími sochaři se podílel na realizaci kamenných plastik po celé naší republice. Přímo ve Šlapanicích vytvořil ke 200. výročí bitvy u Slavkova pomník francouzským lékařům, který byl v parčíku na křižovatce Riegrovy a Brněnské ulice slavnostně odhalen 2. prosince 2005. Zemřel 25. února 2011 ve věku nedožitých 61 let.
Zdeněk Dvořáček
Narodil se ve Šlapanicích 24. října 1929. Jeho dědeček byl bratrem malíře Aloise Kalvody, jenž se stal jeho vzorem. Bydlel na Dlouhé ulici, kde rodiče měli obchod se smíšeným zbožím. V letech 1948-1949 studoval na Pedagogické fakultě UJEP v Brně. V letech 1949–1953 absolvoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. V prosinci 1953 byl zatčen a v březnu následujícího roku odsouzen na pět let za „velezradu“ a uvězněn v jednom z nejtěžších žalářů – v uranových dolech v Jáchymově. S podlomeným zdravím a zcela vysílen se vrátil v prosinci 1958 domů do rodných Šlapanic. Nejprve nemohl získat odpovídající zaměstnání, a tak pracoval dvě léta jako pomocný dělník a topič v místním závodě Dehtochema. Později získal místo grafika v návrhárně Grafia, n. p., v Brně, kde pracoval až do konce života. Odešel předčasně 16. ledna 1988.
Již od začátku umělecké tvorby si Dvořáček razil bez ohledu na nepříznivé existenční podmínky svou vlastní tvůrčí cestu. Ve výtvarném projevu se brzy vymkl svým učitelům z bratislavské akademie. Byl nesmírně pilný a pracovitý. Od roku 1959 se pravidelně zúčastňoval výstav brněnské pobočky Svazu výtvarných umělců.
V roce 1969 byl spolu s R. Filou, B. Matalem, O. Mikuláškem a L. Vaculíkem zakládajícím členem Sdružení Q Brno. Z třicetileté umělecké tvorby zůstalo po Mistrovi rozsáhlé dílo nejen malířské, ale i grafické (cykly Krajiny, Štíty a totemy, Zvěrokruh). Obrazy jsou promyšlenými a umělecky procítěnými kompozicemi, v nichž je patrná hra barev a tvarů, harmonie, úcta k řádu a rovnováze přírody.
Stanislav Hanzl
Narodil se 9. října roku 1919 ve Šlapanicích v rodině truhlářského dělníka jako nejmladší ze šesti dětí. Už od mládí projevoval výtvarné sklony, talent zdědil po dědečkovi, který se zabýval vyšíváním krajek na bohoslovecká roucha, kanýrů na národních krojích a svatebních šatech.
Po dokončení měšťanské školy v roce 1934 sbíral první zkušenosti u akademického sochaře F. Proseckého v Brně, potom pracoval několik let v dílně řezbáře J. Staňka v Bučovicích. Během 2. světové války, v roce 1942 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Brně, ale po krátké době byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (prof. K. Dvořák). Po uzavření vysokých škol za okupace přišlo totální nasazení pro práci v Berlíně, odkud se pokusil roku 1944 uprchnout, ale byl zatčen gestapem a poslán do donucovacích pracoven v Pardubicích a Praze‑Ruzyni.
Ještě předtím, než v roce 1949 absolvoval školu, bylo odhaleno jeho první větší dílo – dne 7. listopadu 1948 pomník Osvobození v rodných Šlapanicích, známý rudoarmějec. Po studiích se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a později členem Jednoty výtvarných umělců v Praze.
S jeho díly se můžeme setkat i v jiných českých městech – v Ústí nad Labem stojí pomník Prokopa Holého, ve Šlapanicích pomník na hrobě rodičů a jeho nejznámějším dílem je nejspíše socha Leoše Janáčka před brněnským divadlem, nesoucím skladatelovo jméno. Se svými díly se Stanislav Hanzl úspěšně zúčastnil mnohých soutěží a výstav. Se svojí ženou Jarmilou, rovněž akademickou sochařkou, žil v Praze. Spolupracovala s ním na restaurování soch na Karlově mostě, Matyášově bráně na Pražském hradě, v zámku Trója a Anežském klášteře. V roce 2009 mu byl udělen titul Čestný občan města Šlapanice za celoživotní zásluhy na poli umělecké tvorby. Zemřel 1. prosince 2011 ve věku 92 let.
Arnošt Chalupa
Malíř, výtvarník a básník Arnošt Chalupa se narodil 15. prosince 1925 v Novém Městě na Moravě. V 10 letech se s rodinou přestěhoval do Šlapanic, kde žil do svých 24 let. Jak sám vzpomínal, domov je tam, kde jsme s kamarády lezli sousedům na hrušky a kde jsme chodili za prvními děvčaty. Arnošt Chalupa byl členem Unie výtvarných umělců a Regionálního klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáře nad Sázavou. Žil a pracoval ve Velkém Meziříčí a šlapanické veřejnosti se představil výstavou svých prací v roce 2000. Zemřel 20. ledna 2013 a jeho ostatky jsou uloženy na místním hřbitově.
Alois Kalvoda
Šlapanický rodák, významný český malíř, grafik a spisovatel Alois Kalvoda se narodil 15. května 1875 jako osmý z deseti sourozenců. Jeho mamince bylo pouhých šestnáct let, když se provdala za krejčího, vyučeného ve Vídni. Žili v domě, který matka dostala od svého otce věnem. Tento dům se nachází ve Šlapanicích asi 50 m od konečné trolejbusu č. 31. Jeho otec si zavedl krejčovskou živnost a šil tak dobře, že získal po celém kraji dobrou pověst.
Avšak jednoho dne večer se přihnal silný vítr. Alois i s otcem šli přikrýt střechu, která se právě opravovala, před deštěm, ale když vystoupili na lešení, zvedl se příliš prudký vítr a vtom se lešení s nimi zřítilo na silnici. Synovi se sice nic nestalo, ale otec utrpěl zranění a 15. července 1884 ve věku 54 let zemřel. Matka s rodinou poté musela prodat dům, ve kterém žili. Na nějaký čas bydleli v pronájmu u cizích lidí, ale poté se jim podařilo koupit chalupu na Dlouhé ulici, kde malý Lojzík strávil zbytek svého dětství. V té době začíná s tvorbou prvních obrázků.
Ve dvanácti letech odešel na gymnázium do Brna. Ve studiu moc nevynikal, s potížemi zvládá latinu a řečtinu, zajímá se spíše o kreslení, ale rodina pro to zprvu neměla pochopení. V tercii navíc oslabí jeho studijní snahy první milostné vzplanutí k dívce ze zámožné německé rodiny. Prostřednictvím jejího bratra jí posílá pečlivě zalepený dopis. Dívčin sourozenec však místo odpovědi přinese v obálce zpět pouze na kousky roztrhané Aloisovo psaní… Zklamaná láska posílí jeho rozhodnutí: „Stanu se umělcem, malířem!“ V šestnácti letech odešel nadaný adept malířství do Prahy studovat na Akademii výtvarných umění k profesoru Juliu Mařákovi. Mařákův styl ho významně ovlivnil. Ze studia ho vytrhla roku 1896 vojna.
V roce 1899 se osamostatnil a koupil si ateliér v Praze na Vinohradech. Roku 1900 odjíždí na studia do Paříže, 1901 do Mnichova, mezi lety 1898–1907 se stal členem mnoha výtvarných a uměleckých spolků. Významně se zařadil mezi organizátory výtvarného života v Klubu přátel umění, založeném roku 1900.
V letech 1902–1925 uspořádal mnoho výstav nejen v Čechách a na Moravě, ale i po světě, např. v Mnichově, Berlíně, Pittsburghu, Benátkách a New Yorku. Ilustruje knihy i časopisy. Jsou vydány i jeho grafické listy hradu Buchlova.
Dříve se také věnoval divadlu a vytvořil si k němu kladný vztah. (1. 9. 1894 hrál roli Lízala v Maryši od bratří Mrštíků v orlovně, v této hře si zahráli i jeho sourozenci Antonín a Josefka.)
Hledaje cestu pro mladé talentované malíře, založil vlastní letní malířskou školu. Zde absolvoval i velmi nadaný slovenský malíř Martin Benka. V dochovaných dopisech se Kalvoda raduje nad prodanými obrazy na výstavě, finančně však pamatoval i na Matici školskou. V jiném dopise se naopak hněvá; to když mu účastníci jeho soukromé umělecké školy rozeberou v ateliéru barvy i štětce.
Kalvoda nejvíce maloval svěže svítící krajinu, náměty volil např. v okolí Radějova, Klobouk u Brna či u Němčic na Blanensku.
Od roku 1902 začíná literárně tvořit – nejdříve přednášky o problémech krajinomalby. Poté v roce 1911 převzal redakci umělecké revue „Dílo“. Roku 1912 napsal a vydal sborník o českém komorním houslistovi Ferdinandu Laubovi. Alois o něm shromáždil spoustu upomínek a otevřel na Křivoklátě Laubovo muzeum.
Kalvoda se také pokoušel psát divadelní hry. V dramatech Marhovský a Hořec jsou hlavními hrdiny umělci. Dalším dílem je kniha „Přátelé výtvarníci“, ve které vzpomíná na zemřelé přátele. Jeho posledním dílem z roku 1932 je kniha „Vzpomínky“ o svém životě a vztahu k rodišti.
Do šlapanické sokolovny věnoval velkorozměrový obraz „Život lidský“. Mezi válkami bylo toto dílo ceněno na 250 000 Kč. Zachovalo se dodnes, i když by si zasloužilo restaurátorský zásah.
V roce 1923 zakoupil malíř zámeček Běhařov, ležící 11 km jihozápadně od Klatov, prostou budovu bez architektonických zvláštností s trojitou mansardovou střechou a cibulovitou věžičkou, a nechal jej až do roku 1927 upravovat. Zde se nacházela malířská škola. Krátce před svou smrtí zřídil v zámečku volně přístupné kino pro děti. Zemřel 25. června 1934 ve věku 59 let v Běhařově. Podle svého posledního přání byl pohřben ve Šlapanicích v rodinné hrobce, kterou si připravil už za svého života. Je dílem akademického sochaře Rudolfa Březy, rodáka z Podolí. Kalvodovu hrobku, monumentální a sochařsky náročnou, zasáhly v závěru druhé světové války bomby, po půlstoletí byla zrestaurována a opravena.
Alois Kalvoda se svým dílem zařadil mezi přední krajináře a impresionisty první poloviny 20. století. Přátelil se s mnoha umělci různých směrů – bratry Vilémem a Aloisem Mrštíkovými, malířem Jožou a sochařem Frantou Úprkou, měl blízko k Benkovi a Jurkovičovi, k řediteli brněnské Vesny Marešovi, z těch starších stihl v Praze např. Jana Herbena či ve vinohradské hospůdce U zlatého litru Jakuba Arbesa. Jediný Josef Merhaut nepřijal jako dar Kalvodovy obrazy: „To prosím nepůjde, děkuji… Sám mám obrázky rád, ale moje žena jich nemá ráda, protože se na nich usazuje prach. Ani Jožka Úprka to u ní nevyhrál.“
Antonín Kalvoda
Narodil se 11. července 1907 ve Šlapanicích v rodině obuvníka. Kreslil od dětských let tak dobře, že když jeho práce spatřil malíř Alois Kalvoda, jeho jmenovec, doporučil jej na Školu uměleckých řemesel v Brně. Tam mladý Antonín studoval v letech 1927–1928 sochařství u profesora Václava Vokálka. Pak přešel do Prahy k Otakaru Španielovi.
Věnoval se drobné figurální a portrétní plastice i návrhům pomníků. Vytvořil bustu malíře Kalvody, T. G. Masaryka, Boženy Němcové, po druhé světové válce vítězí v soutěži na pomník Jiřího Wolkra v Prostějově, v Blansku je k vidění jeho „Vítězný rudoarmějec“. Navrhoval sochy pro bratislavský Slavín.
Stal se členem Svazu výtvarných umělců Mánes, vystavoval u nás i v zahraničí (Stockholm, Vídeň, Berlín, Moskva). Životní dráha tohoto umělce se završila v Praze 4. prosince 1974.
Leopold Velan
Narodil se ve Šlapanicích 30. září 1906 jako šestý ze sedmi sourozenců v rodině mědikovce Františka Velana a Josefky rozené Kalvodové. Matka byla sestrou malíře krajináře Mistra Aloise Kalvody a zde je možné hledat jeho umělecké sklony. Ve dvou letech mu matka zemřela, a tak spolu s některými dětmi putoval k jejím sourozencům. Ve Šlapanicích tak sice prožil jen část dětství a mládí, ale vždy se sem rád vracel. Jakmile v něm strýc Alois rozpoznal umělecké vlohy, zařídil mu po ukončení školní docházky studium na Umělecké škole v Modre na Slovensku. V letech 1927-1931 vystudoval Státní průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích, a v letech 1931-1935 absolvoval Akademii výtvarných umění pod vedením sochaře Bohumila Kafky. Už v době studií na průmyslové škole mu zadal Kalvoda práci na bustě svého učitele Julia Mařáka, která dodnes zdobí park bývalé Kalvodovy letní malířské školy na Běhařovském zámku.
Po studiích začal Velan učit na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, odkud ale v roce 1939 po vyhlášení autonomie Slovenska, musel odejít. Usadil se v Hroznové Lhotě a pedagogicky působil na Škole lidového umění. Později pracoval na různých místech například v Karlových Varech pro porcelánku Epiag Pirkenhanmmer nebo v Duchcově, kde zakládal závodní školu místní porcelánky. V padesátých letech byl pro své náboženské přesvědčení ze školství propuštěn, pracoval jako dělník v cihelně, přesto ale dál umělecky tvořil. Figurální tvorba byla u Velana převažující a nalezneme zde busty Ignáta Herrmanna, Tomáše Bati, Petra Bezruče, T. G. Masaryka, Jana Sladkého Koziny či Bedřicha Smetany. Známá jsou však i jeho zvířecí sousoší například Zápas buvola se lvem, v němž zachytil dramatičnost 30. let-nástup fašismu v Evropě. Kostel v Blatnici pod sv. Antonínkem zdobí zase jeho čtrnáct figurálních obrazů Křížové cesty. Byl také autorem pomníků padlým obou světových válek v Sudoměřicích u Hodonína, nebo v Hroznové Lhotě. Této obci, která se stala jeho druhým domovem, a kde také 17. 4. 1989 zemřel, věnoval sedmimetrovou plastiku Hroznové Lhoty.
