Významné osobnosti
Jaromír Blažek
Poprvé spatřil světlo světa ve Šlapanicích dne 29. června 1950. V mládí hrával ve fotbalové brance a geny pro tuto hru zřejmě později předal i svému stejnojmennému synovi, který to dotáhl až na ligového brankáře ve Spartě Praha.
Jaromíru Blažkovi ale nakonec učarovala práce s kamenem. V letech 1966–1970 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti u akademického sochaře Jana Habarty obor reprodukční sochařství a restaurování kamene.
Věnoval se restaurátorské práci i vlastní umělecké tvorbě. Spolu s dalšími sochaři se podílel na realizaci kamenných plastik po celé naší republice. Přímo ve Šlapanicích vytvořil ke 200. výročí bitvy u Slavkova pomník francouzským lékařům, který byl v parčíku na křižovatce Riegrovy a Brněnské ulice slavnostně odhalen 2. prosince 2005. Zemřel 25. února 2011 ve věku nedožitých 61 let.
Zdeněk Dvořáček
Narodil se ve Šlapanicích 24. října 1929. Jeho dědeček byl bratrem malíře Aloise Kalvody, jenž se stal jeho vzorem. Bydlel na Dlouhé ulici, kde rodiče měli obchod se smíšeným zbožím. V letech 1948-1949 studoval na Pedagogické fakultě UJEP v Brně. V letech 1949–1953 absolvoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. V prosinci 1953 byl zatčen a v březnu následujícího roku odsouzen na pět let za „velezradu“ a uvězněn v jednom z nejtěžších žalářů – v uranových dolech v Jáchymově. S podlomeným zdravím a zcela vysílen se vrátil v prosinci 1958 domů do rodných Šlapanic. Nejprve nemohl získat odpovídající zaměstnání, a tak pracoval dvě léta jako pomocný dělník a topič v místním závodě Dehtochema. Později získal místo grafika v návrhárně Grafia, n. p., v Brně, kde pracoval až do konce života. Odešel předčasně 16. ledna 1988.
Již od začátku umělecké tvorby si Dvořáček razil bez ohledu na nepříznivé existenční podmínky svou vlastní tvůrčí cestu. Ve výtvarném projevu se brzy vymkl svým učitelům z bratislavské akademie. Byl nesmírně pilný a pracovitý. Od roku 1959 se pravidelně zúčastňoval výstav brněnské pobočky Svazu výtvarných umělců.
V roce 1969 byl spolu s R. Filou, B. Matalem, O. Mikuláškem a L. Vaculíkem zakládajícím členem Sdružení Q Brno. Z třicetileté umělecké tvorby zůstalo po Mistrovi rozsáhlé dílo nejen malířské, ale i grafické (cykly Krajiny, Štíty a totemy, Zvěrokruh). Obrazy jsou promyšlenými a umělecky procítěnými kompozicemi, v nichž je patrná hra barev a tvarů, harmonie, úcta k řádu a rovnováze přírody.
Jan Dvořák
Chryzantémy se na Dálném východě pěstují již 3000 let. Před tisícem let se dostaly do Japonska (roku 1794 si ji za erbovní květinu zvolil japonský císař) a odtud byly převezeny v 17. století do Evropy. Koncem 18. století se jejich šlechtěním zabývali hlavně v Anglii a Francii.
Přes šedesát let se jim věnoval i Jan Dvořák. Narodil se ve Šlapanicích 15. března 1924. Vyučil se zahradníkem a už v mládí měl svůj sen, jak sám jako devatenáctiletý napsal: „Mým jediným přáním by bylo někdy něco objevit, čím bych pozvedl zahradnický stav na větší výši a úroveň.“
V roce 1945 pracoval v Praze krátce pod vedením Antonína Brůhy, v té době našeho největšího pěstitele chryzantém, a jeho sen získal konkrétní podobu – vyšlechtit původní české chryzantémy. Z Prahy si odvezl 29 odrůd chryzantém a ihned se dal do šlechtitelské práce. Další odrůdy získal z Anglie, Francie a Nizozemí. Zpočátku neměl „na chryzantémách ustláno“. Zahrada, kterou měl jeho otec pronajatou od obce, mu po léta nebyla prodána, třebaže o to několikrát žádal. Zahradnictví se v roce 1949 dostalo do národní správy a JZD ani další zaměstnavatelé neměli pro jeho práci příliš pochopení. Přesto se mu jako prvnímu u nás podařilo vypěstovat křížence velkokvětých chryzantém ze semene. Poprvé vystavoval v Praze v roce 1955. V roce 1961 získal prvenství na mezinárodní výstavě v Erfurtu, v letech 1967 a 1969 si odnáší dvě zlaté medaile z Flory Olomouc za červeně, raně a dlouhokvetoucí Šlapanickou Elišku. Rád dával svým chryzantémám dívčí jména s přídomkem Šlapanická. Tak vznikla např. Alenka, Boženka, Drahuška, Jitka, Růženka či Vladěnka. Vyšlechtil však i květy s názvem Šlapanický Rudý brk, Růžové pírko, Rudý samet, Slunečnice; celkem více než 400 odrůd.
Jedna z chryzantém se jmenovala Rafa a její šlechtitel byl podezříván z toho, že do názvu zašifroval zkratku britského královského letectva (RAF). Pravda byla ovšem prostější – inspirací bylo jméno jeho psa.
Za svou neúnavnou šlechtitelskou práci se mu dostalo mnoha ocenění u nás i v zahraničí. V roce 1995 mu vyjádřil uznání ministr zemědělství Josef Lux děkovným dopisem za padesátiletou činnost v oboru.
V říjnu 2004 obdržel Cenu Jihomoravského kraje, která se uděluje za vynikající přínos v určitém odvětví.
Jeho životní dráha se uzavřela 10. srpna 2006.
Antonín Fišer
Prof. MVDr. Antonín Fišer, DrSc., se narodil ve Šlapanicích 22. 4. 1934. V mládí aktivně sportoval (tenis, kopaná, hokej, košíková). Gymnázium ukončil v roce 1952 a nastoupil studium na Veterinární fakultě VŠZ v Brně. Po jeho absolvování nastoupil v roce 1958 jako okresní veterinární gynekolog a obvodní veterinární lékař v okrese Liberec. V roce 1963 přešel do Ústavu zoohygieny Veterinární fakulty VŠZ v Brně jako odborný asistent a působil zde pedagogicky i výzkumně. CSc. (1969); doc. (1978); přednosta Ústavu zoohygieny VFU Brno (1990); DrSc. (1992); profesor oboru zoohygiena (1993); 1995 – aktivní člen Akademie věd v New Yorku (1995). Stáže: 1974 – studijní pobyt Francie (ENV Lyon, ENV Toulouse, INRA Nouzilly prés de Tours; 1979–1984 expertizní pobyt – profesor Vysoké školy veterinární v Alžíru (ENV Alger).
Je autorem řady odborných publikací a učebních textů pro výuku zoohygieny. Jeho odborné práce jsou citovány také v zahraniční odborné literatuře a za svoji činnost obdržel několik ocenění od Ministerstva zemědělství a Státní veterinární správy. I dnes v důchodovém věku (od r. 2002) je členem Bioklimatologické společnosti při ČAV a Společnosti veterinárních lékařů v Brně. K jeho zájmům patří houslová hra (je dlouholetým členem Helfertova orchestrálního sdružení a houslistou cimbálové muziky Vrčka). Literárně je činný v oblasti regionální historie a v historické sekci Společnosti veterinárních lékařů. Jeho jméno figuruje v publikaci „Kdo je kdo“ mezi nejvýznamnějšími 5000 osobnostmi ČR, ale také v mezinárodním sborníku „OUTSTANDING PEOPLE OF THE 2OTH CENTURY“, vydaném bibliografickým centrem Cambridge v roce 2001.
František Hamr
Narodil se 15. října 1911 ve Šlapanicích. Původním povoláním byl kovodělník. Patřil k předním československým novátorům, reflexní odrazové desky na dopravních značkách jsou jeho objevem. V mládí se věnoval hudbě i sportu – hrával v místním dechovém orchestru a v dresu SKŠ kopanou a tenis. Zálibou mu byla i zahrádka – dokonce vyšlechtil tzv. Hamrovo jablko. Zemřel 23. listopadu 1980 v rodném městě.
Stanislav Hanzl
Narodil se 9. října roku 1919 ve Šlapanicích v rodině truhlářského dělníka jako nejmladší ze šesti dětí. Už od mládí projevoval výtvarné sklony, talent zdědil po dědečkovi, který se zabýval vyšíváním krajek na bohoslovecká roucha, kanýrů na národních krojích a svatebních šatech.
Po dokončení měšťanské školy v roce 1934 sbíral první zkušenosti u akademického sochaře F. Proseckého v Brně, potom pracoval několik let v dílně řezbáře J. Staňka v Bučovicích. Během 2. světové války, v roce 1942 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Brně, ale po krátké době byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (prof. K. Dvořák). Po uzavření vysokých škol za okupace přišlo totální nasazení pro práci v Berlíně, odkud se pokusil roku 1944 uprchnout, ale byl zatčen gestapem a poslán do donucovacích pracoven v Pardubicích a Praze‑Ruzyni.
Ještě předtím, než v roce 1949 absolvoval školu, bylo odhaleno jeho první větší dílo – dne 7. listopadu 1948 pomník Osvobození v rodných Šlapanicích, známý rudoarmějec. Po studiích se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a později členem Jednoty výtvarných umělců v Praze.
S jeho díly se můžeme setkat i v jiných českých městech – v Ústí nad Labem stojí pomník Prokopa Holého, ve Šlapanicích pomník na hrobě rodičů a jeho nejznámějším dílem je nejspíše socha Leoše Janáčka před brněnským divadlem, nesoucím skladatelovo jméno. Se svými díly se Stanislav Hanzl úspěšně zúčastnil mnohých soutěží a výstav. Se svojí ženou Jarmilou, rovněž akademickou sochařkou, žil v Praze. Spolupracovala s ním na restaurování soch na Karlově mostě, Matyášově bráně na Pražském hradě, v zámku Trója a Anežském klášteře. V roce 2009 mu byl udělen titul Čestný občan města Šlapanice za celoživotní zásluhy na poli umělecké tvorby. Zemřel 1. prosince 2011 ve věku 92 let.
Arnošt Chalupa
Malíř, výtvarník a básník Arnošt Chalupa se narodil 15. prosince 1925 v Novém Městě na Moravě. V 10 letech se s rodinou přestěhoval do Šlapanic, kde žil do svých 24 let. Jak sám vzpomínal, domov je tam, kde jsme s kamarády lezli sousedům na hrušky a kde jsme chodili za prvními děvčaty. Arnošt Chalupa byl členem Unie výtvarných umělců a Regionálního klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáře nad Sázavou. Žil a pracoval ve Velkém Meziříčí a šlapanické veřejnosti se představil výstavou svých prací v roce 2000. Zemřel 20. ledna 2013 a jeho ostatky jsou uloženy na místním hřbitově.
Josef Jarolím
Učitel Josef Jarolím se narodil v Litomyšli v roce 1856 a po složení učitelské zkoušky se stal v roce 1879 pomocným učitelem ve Šlapanicích. Sem se pár roků předtím přestěhovali jeho rodiče se sestrou Marií, která byla posléze stejně jako její bratr významnou kulturní osobností. Josef Jarolím neproslul jako učitel, ale jako významný kulturně osvětový pracovník poslední třetiny 19. a první třetiny 20. století. Byl hybnou silou, předsedou, jednatelem, či alespoň členem výboru mnoha šlapanických spolků (mj. Muzejní spolek, Národopisný odbor, Sokol, Kosmák, Národní jednota pro JHZ Moravu, Svatopluk, Štěstěna, Čtenářsko‑zábavní klub, Živnostenská záložna). Zemřel ve Šlapanicích v roce 1940.
Tomáš Kalina
Narodil se 5. prosince 1874 v domě č. p. 193 ve Šlapanicích. Rodina se brzy přestěhovala do domu č. p. 243 v Radnické (dnes Kalvodově) ulici.
Tomáš vychodil obecnou školu ve Šlapanicích, vyšší gymnázium v Brně a filozofickou fakultu české univerzity Karlo‑Ferdinandovy (Karlovy) v Praze, kde byl žákem profesora Golla, jednoho z kritiků rukopisů. Jako profesor dějepisu a zeměpisu pak vyučoval na brněnské reálce a gymnáziích v Přerově, Uherském Hradišti a Brně. Jeho vědecká a publikační činnost se zaměřila na naši historii v 15.–17. století.
Zabýval se také historií rodného města a své poznatky publikoval v předválečném Šlapanském zpravodaji. Po ukončení aktivní učitelské kariéry se dostává k svému stěžejnímu dílu – vydává Moravské zemské desky z let 1480–1619 a zařadil se tak mezi významné brněnské historiky minulého století. Zemřel v Brně 13. června 1956.
Alois Kalvoda
Šlapanický rodák, významný český malíř, grafik a spisovatel Alois Kalvoda se narodil 15. května 1875 jako osmý z deseti sourozenců. Jeho mamince bylo pouhých šestnáct let, když se provdala za krejčího, vyučeného ve Vídni. Žili v domě, který matka dostala od svého otce věnem. Tento dům se nachází ve Šlapanicích asi 50 m od konečné trolejbusu č. 31. Jeho otec si zavedl krejčovskou živnost a šil tak dobře, že získal po celém kraji dobrou pověst.
Avšak jednoho dne večer se přihnal silný vítr. Alois i s otcem šli přikrýt střechu, která se právě opravovala, před deštěm, ale když vystoupili na lešení, zvedl se příliš prudký vítr a vtom se lešení s nimi zřítilo na silnici. Synovi se sice nic nestalo, ale otec utrpěl zranění a 15. července 1884 ve věku 54 let zemřel. Matka s rodinou poté musela prodat dům, ve kterém žili. Na nějaký čas bydleli v pronájmu u cizích lidí, ale poté se jim podařilo koupit chalupu na Dlouhé ulici, kde malý Lojzík strávil zbytek svého dětství. V té době začíná s tvorbou prvních obrázků.
Ve dvanácti letech odešel na gymnázium do Brna. Ve studiu moc nevynikal, s potížemi zvládá latinu a řečtinu, zajímá se spíše o kreslení, ale rodina pro to zprvu neměla pochopení. V tercii navíc oslabí jeho studijní snahy první milostné vzplanutí k dívce ze zámožné německé rodiny. Prostřednictvím jejího bratra jí posílá pečlivě zalepený dopis. Dívčin sourozenec však místo odpovědi přinese v obálce zpět pouze na kousky roztrhané Aloisovo psaní… Zklamaná láska posílí jeho rozhodnutí: „Stanu se umělcem, malířem!“ V šestnácti letech odešel nadaný adept malířství do Prahy studovat na Akademii výtvarných umění k profesoru Juliu Mařákovi. Mařákův styl ho významně ovlivnil. Ze studia ho vytrhla roku 1896 vojna.
V roce 1899 se osamostatnil a koupil si ateliér v Praze na Vinohradech. Roku 1900 odjíždí na studia do Paříže, 1901 do Mnichova, mezi lety 1898–1907 se stal členem mnoha výtvarných a uměleckých spolků. Významně se zařadil mezi organizátory výtvarného života v Klubu přátel umění, založeném roku 1900.
V letech 1902–1925 uspořádal mnoho výstav nejen v Čechách a na Moravě, ale i po světě, např. v Mnichově, Berlíně, Pittsburghu, Benátkách a New Yorku. Ilustruje knihy i časopisy. Jsou vydány i jeho grafické listy hradu Buchlova.
Dříve se také věnoval divadlu a vytvořil si k němu kladný vztah. (1. 9. 1894 hrál roli Lízala v Maryši od bratří Mrštíků v orlovně, v této hře si zahráli i jeho sourozenci Antonín a Josefka.)
Hledaje cestu pro mladé talentované malíře, založil vlastní letní malířskou školu. Zde absolvoval i velmi nadaný slovenský malíř Martin Benka. V dochovaných dopisech se Kalvoda raduje nad prodanými obrazy na výstavě, finančně však pamatoval i na Matici školskou. V jiném dopise se naopak hněvá; to když mu účastníci jeho soukromé umělecké školy rozeberou v ateliéru barvy i štětce.
Kalvoda nejvíce maloval svěže svítící krajinu, náměty volil např. v okolí Radějova, Klobouk u Brna či u Němčic na Blanensku.
Od roku 1902 začíná literárně tvořit – nejdříve přednášky o problémech krajinomalby. Poté v roce 1911 převzal redakci umělecké revue „Dílo“. Roku 1912 napsal a vydal sborník o českém komorním houslistovi Ferdinandu Laubovi. Alois o něm shromáždil spoustu upomínek a otevřel na Křivoklátě Laubovo muzeum.
Kalvoda se také pokoušel psát divadelní hry. V dramatech Marhovský a Hořec jsou hlavními hrdiny umělci. Dalším dílem je kniha „Přátelé výtvarníci“, ve které vzpomíná na zemřelé přátele. Jeho posledním dílem z roku 1932 je kniha „Vzpomínky“ o svém životě a vztahu k rodišti.
Do šlapanické sokolovny věnoval velkorozměrový obraz „Život lidský“. Mezi válkami bylo toto dílo ceněno na 250 000 Kč. Zachovalo se dodnes, i když by si zasloužilo restaurátorský zásah.
V roce 1923 zakoupil malíř zámeček Běhařov, ležící 11 km jihozápadně od Klatov, prostou budovu bez architektonických zvláštností s trojitou mansardovou střechou a cibulovitou věžičkou, a nechal jej až do roku 1927 upravovat. Zde se nacházela malířská škola. Krátce před svou smrtí zřídil v zámečku volně přístupné kino pro děti. Zemřel 25. června 1934 ve věku 59 let v Běhařově. Podle svého posledního přání byl pohřben ve Šlapanicích v rodinné hrobce, kterou si připravil už za svého života. Je dílem akademického sochaře Rudolfa Březy, rodáka z Podolí. Kalvodovu hrobku, monumentální a sochařsky náročnou, zasáhly v závěru druhé světové války bomby, po půlstoletí byla zrestaurována a opravena.
Alois Kalvoda se svým dílem zařadil mezi přední krajináře a impresionisty první poloviny 20. století. Přátelil se s mnoha umělci různých směrů – bratry Vilémem a Aloisem Mrštíkovými, malířem Jožou a sochařem Frantou Úprkou, měl blízko k Benkovi a Jurkovičovi, k řediteli brněnské Vesny Marešovi, z těch starších stihl v Praze např. Jana Herbena či ve vinohradské hospůdce U zlatého litru Jakuba Arbesa. Jediný Josef Merhaut nepřijal jako dar Kalvodovy obrazy: „To prosím nepůjde, děkuji… Sám mám obrázky rád, ale moje žena jich nemá ráda, protože se na nich usazuje prach. Ani Jožka Úprka to u ní nevyhrál.“
Antonín Kalvoda
Narodil se 11. července 1907 ve Šlapanicích v rodině obuvníka. Kreslil od dětských let tak dobře, že když jeho práce spatřil malíř Alois Kalvoda, jeho jmenovec, doporučil jej na Školu uměleckých řemesel v Brně. Tam mladý Antonín studoval v letech 1927–1928 sochařství u profesora Václava Vokálka. Pak přešel do Prahy k Otakaru Španielovi.
Věnoval se drobné figurální a portrétní plastice i návrhům pomníků. Vytvořil bustu malíře Kalvody, T. G. Masaryka, Boženy Němcové, po druhé světové válce vítězí v soutěži na pomník Jiřího Wolkra v Prostějově, v Blansku je k vidění jeho „Vítězný rudoarmějec“. Navrhoval sochy pro bratislavský Slavín.
Stal se členem Svazu výtvarných umělců Mánes, vystavoval u nás i v zahraničí (Stockholm, Vídeň, Berlín, Moskva). Životní dráha tohoto umělce se završila v Praze 4. prosince 1974.
Josef Klíč
Pedagog Hudební fakulty brněnské JAMU, člen Moravského kvarteta a koncertní mistr opery Janáčkova divadla v Brně Josef Klíč (nar. 1976) pochází z Moravské Třebové. Žije ve Šlapanicích, jež jsou rodištěm jeho matky. Je absolventem pardubické konzervatoře (1990–1996), brněnské JAMU (ukončil v roce 2000) a japonské Toho Gakuen Academy v Toyamě, nositelem mnoha ocenění interpretačních soutěží: 1995 a 1999 – 3. místo Beethovenův Hradec; 1998 – 1. místo Yamaha, Londýn; 1999 – 3. místo Concours Moderne, Výmar; 2000 – 2. cena + cena za nejlepší provedení díla Leoše Janáčka ve stejnojmenné soutěži a sklidil také úspěch ve skladatelské soutěži ve švýcarském Bielu.
Jako sólista vystupuje s orchestrálními tělesy, mezi něž patří např. Moravská filharmonie Olomouc, Státní filharmonie Zlín, Janáčkův akademický orchestr nebo Brněnský akademický orchestr. Často vystupuje s našimi i zahraničními předními klavíristy a je vyhledávaným interpretem současných skladatelů. Vážnou hudbou potěšil posluchače v mnoha zemích, mj. v Holandsku, Itálii, Japonsku a Rakousku, ale je také autorem vlastních skladeb, které nezapřou jeho zkušenosti s proudem under‑groundové a alternativní hudby.
Jaroslav Kotulan
Jaroslav Kotulan se narodil 27. 2. 1937 ve Šlapanicích (ČSR). Studoval na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně a na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) lesní roh u prof. Františka Šolce – magisterský diplom. V roce 1959 byl členem Státní filharmonie Brno jako sólista na lesní roh. Od roku 1966 působí ve Švýcarsku v orchestru BOG – Basler Orchester Gesellschaft, pozdějším SBO - Stiftung Basler Orchester.
Sólová a komorní činnost J. Kotulana se rozšířila na celou Evropu, kromě naší republiky hrál ve Švýcarsku, Německu, Francii, Rakousku, Španělsku atd. Je učitelem lesního rohu, členem společnosti SMPV—Schweizer musikpädagogischer Verband a v letech 1968–1982 byl vysokoškolským docentem ve Freiburgu (Staatliche Musikhochschule).
Mezinárodní ocenění:
1. cena a zlatá medaile ve Vídni, 1959
3. cena v Mnichově, Radio BRD, 1960
1. cena Pražského jara, 1962
1. cena v Ženevě – Concours international d’execution musicale, 1965
Skladby pro lesní roh:
Moderní etudy pro lesní roh 1. a 2. díl pro konzervatoře a vysoké školy - Edice Schulz - Bohne-Deutschland
2 Skladby pro sólový lesní roh. Edice Schulz, dnes Bohne, Kostnice,
6 trií pro lesní rohy – lehké – Bauer, Karlsruhe
Polka pro 4 lesní rohy ed. Bauer v Karlsruhe. Cvičení pro lesní rohy (rukopis)
Cyril Kuklínek
Do Šlapanic se přiženil v roce 1944, narodil se 5. září 1915 v Praci. Byl zaměstnancem Brněnské, později Občanské tiskárny a pak vedoucím brněnského knihkupectví v Typosu. Jeho zálibou bylo ochotnické divadlo, které hrával i režíroval. Zejména se líbily jeho operety. Na jeviště šlapanické sokolovny svého času zavítal jeho přičiněním i Miroslav Horníček. Působil i na politické scéně – v letech 1971–1981 byl poslancem ČNR v oblasti obchodu, služeb a dopravy a v této funkci se zasloužil o výstavbu nové školy a obchodního domu Družba. Zemřel 28. května 1990. Stihl se ještě podílet na přípravě prvních svobodných voleb.
Ludvík Kunz
Doc. PhDr. Ludvík Kunz, CSc., se narodil 26. srpna 1914 v Osíčku u Holešova. Kvůli vadě zraku a tělesné slabosti nebyl doporučen na Učitelský ústav a vyučil se zedníkem. Teprve při zaměstnání u stavební firmy se mu podařilo Učitelský ústav v Brně vystudovat a po několika působištích se dostal do Šlapanic. V letech 1945–1949 studoval na Filozofické fakultě MU v Brně obory národopis, hudební věda a archeologie.
V roce 1946 studoval na konzervatoři hru na kontrabas a následujícího roku byl přijat do Moravského zemského muzea. V roce 1961 se zasloužil o zřízení Etnografického muzea v Ústavu šlechtičen, jehož se stal ředitelem. Je autorem téměř 400 časopiseckých, knižních a redakčních publikací z oboru muzikologie a etnografie a v těchto oborech byl uznávaným odborníkem doma i v zahraničí. V roce 1968 se stal laureátem Herderovy ceny. Zemřel 20. května 2005.
Karel Láznička
Narodil se 12. 6. 1928 ve Skoroticích. Od mládí ho přitahovaly všechny sporty – atletika, plavání, kopaná, košíková, tenis. Nejvíc mu však učarovala odbíjená. Již v patnácti letech byl zařazen do mužského výběru Šlapanic, na vojně vstoupil do „velkého“ volejbalu. Stal se oporou ATK Praha a odtud už byl jen krůček do reprezentace. Více než desetiletí hrál se lvíčkem na prsou, brzy ve funkci kapitána týmu. Obávaný smečař vybojoval se svými spoluhráči titul mistra světa (1956 v Paříži) a dvojnásobného mistra Evropy (1955 v Bukurešti a 1958 v Praze). Sehrál 165 mezistátních zápasů.Uspěl i jako reprezentační trenér. Jeho tým získal 6. místo na OH v Mnichově roku 1972, 2. místo na ME v Holandsku, 3. místo za USA a SSSR na Světovém poháru v Japonsku v prosinci 1985, a to pouze horším poměrem setů.
Od roku 1951 působil ve Zbrojovce Brno (do roku 1968 Spartak Brno ZJŠ) jako hrající trenér, vybojoval 6x titul mistra republiky (1965, 1967, 1969, 1971, 1972, 1974). Zbrojovka navíc vyhrála v letech 1968 a 1972 PMEZ, čtyřikrát skončila druhá. V nejvyšší čs. volejbalové soutěži hrál nepřetržitě v letech 1949–1968. Se Zbrojovkou se rozloučil až po neuvěřitelných 39 letech v dubnu 1990.
Karel Láznička se pyšnil tituly zasloužilý mistr sportu a zasloužilý trenér. V roce 1998 obdržel spolu s dalšími osmi osobnostmi „Cenu města Brna“. Hrál vždy naplno, i v přátelských zápasech. Jeho šlapanický spolužák a spoluhráč Bořivoj Stříbrný o něm prohlásil, že Láznička neumí jen dvě věci – prohrávat a zastavit se. V roce 2008 mu byl udělen titul Čestný občan města Šlapanice za reprezentaci města a skvělou sportovní činnost. Karel Láznička zemřel v den svých 82. narozenin 12. 6. 2010.
Antonín Moskalyk
Režíroval populární seriály Četnické humoresky a Dobrodružství kriminalistiky, legendární televizní zpracování Babičky s Jarmilou Kurandovou a Libuší Šafránkovou v hlavních rolích či filmovou pohádku Třetí princ.
Světlo světa spatřil v Chustu na Podkarpatské Rusi 11. listopadu 1930. Jeho otec Petr tam působil jako odborný učitel na měšťanské škole. Obecnou školu vychodil Antonín ještě v kraji Nikoly Šuhaje. Do života rodiny pak zasáhl Mnichov a Moskalykovi se po maďarském záboru kraje, v němž žili, složitými cestami přes Rakousko dostávají až do sběrného uprchlického tábora ve Slatině. Odtud se koncem války rodina přestěhovala do Šlapanic na Čechovu ulici č. p. 481, pak bydlela na Nádražní č. p. 1023 a Jiráskově č. p. 725.
Maturoval roku 1950 na gymnáziu v Brně na Křenové, divadelní dráhu zahájil v Bratislavě. Režisérství na pražské DAMU absolvoval v roce 1958 a téhož roku vstoupil do Československé televize. Zároveň spolupracoval s Alfrédem Radokem na inscenacích Národního divadla. Má za sebou úctyhodnou řádku inscenací i filmů (kromě již zmíněných např. Dita Sachsová, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Kukačka v temném lese, nebo seriál Panoptikum města Pražského s Jiřím Adamírou v hlavní roli rady Korejse, který úspěšně navázal na oblíbeného Jaroslava Marvana alias radu Vacátka).
Antonín Moskalyk po zásluze vstoupil v roce 2005 do televizní Dvorany slávy. Třetí řadu televizního seriálu Četnické humoresky už mu osud nedopřál dokončit. Vážné nemoci podlehl v Brně dne 27. ledna 2006.
Dalibor Pacík
Šlapanický rodák prof. MUDr. Dalibor Pacík, CSc. se narodil 15. srpna 1955, dětství a mládí prožil ve Šlapanicích, kde v současné době také žije. V letech 1990-2020 byl přednostou Urologické kliniky Fakultní nemocnice Brno a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (stal se tak při jmenování nejmladším a současně pak v historii české i slovenské urologie nejdéle sloužícím přednostou urologické kliniky) a od roku 2002 vedoucím lékařem nestátního ambulantního zdravotnického zařízení Urologie prof. Pacík.
Profesor Pacík od roku 1990 absolvoval odborné stáže a vzdělávací pobyty v USA a SRN, publikoval více než 300 prací in extenso, přednesl přes 400 přednášek na odborných fórech a jeho práce jsou citovány v mnoha domácích i zahraničních pracích. Předsedal také odborným sekcím na kongresech a odborných setkáních doma i v zahraničí. Zastával různé funkce v České urologické společnosti a je členem národních i mezinárodních odborných společností. V roce 2000 byl jmenován soudním znalcem, je členem redakční rady časopisu Česká urologie a byl také šéfredaktorem časopisu Urologické listy, který založil.
Za odbornou publikační činnost mu bylo uděleno několik cen České urologické společnosti. Za přínos v oblasti medicíny a zdravotnictví obdržel v roce 2009 Cenu Jihomoravského kraje. Profesor Pacík také stál u zrodu zcela nové metody méně invazivní léčby nezhoubného zbytnění prostaty REZUM. V roce 2019 mu bylo, jako prvnímu urologovi z Brna a Jihomoravského kraje, vedením České urologické společnosti uděleno čestné členství České urologické společnosti ČSL JEP za výjimečné zásluhy o obor urologie.
V roce 2020 založil v Surgal Clinic první centrum méně invazivní léčby nezhoubného zbytnění prostaty metodou REZUM a stal se jeho vedoucím. O své pacienty dále pečuje ve svém nestátním zdravotnickém zařízení.
Ivan Sedláček
Narodil se 15. dubna 1932 ve Zvolenu v tehdejším Československu. Významně přispěl k rozvoji českého sborového zpěvu a stal se jeho propagátorem v Evropě, Spojených státech amerických a v Japonsku. Zasloužil se o výchovu řady významných současných hudebníků, dirigentů a zpěváků. Více jak 50 roků vedl pěvecký sbor Kantiléna, jehož kolébkou byla šlapanická škola.
Do Šlapanic nastoupil Ivan Sedláček jako učitel českého jazyka, dějepisu, hudební a tělesné výchovy v roce 1956. V témže roce založil při zdejší základní škole Šlapanický dětský sbor, ze kterého se stal v roce 1967 přísně výběrový sbor Kantiléna. Ten se později stal stálým sborem Janáčkova divadla v Brně a později Filharmonie Brno. Od roku 1969 působil Ivan Sedláček jako externí pedagog na JAMU a od roku 1975 na několika brněnských gymnáziích. Ve Šlapanicích se oženil a po určitý čas v našem městě také žil. Výuku na šlapanické škole ukončil v roce 1983.
V průběhu 70. a 80. let minulého století získala Kantiléna na mezinárodních sborových soutěžích a festivalech pod Sedláčkovým vedením dvě zlaté medaile (Neerpelt 1974 a Celje 1975), jednu stříbrnou medaili (Tolosa 1987), 4x získala první cenu (Arezzo 1977a 1981, Prato 1982, Neerpelt 1984) a 2x druhou cenu (Varna 1979 a Helsinki 1987). Po listopadu 1989 hostovala Kantiléna v Japonsku, USA, Kanadě, Řecku, Švýcarsku, Itálii aj.
V roce 1989 byla Ivanu Sedláčkovi udělena Cena Františka Lýska, v roce 1996 Cena města Brna a v roce 2002 Cena Bedřicha Smetany. Taktovku Kantilény odložil v roce 2005, ale ještě po další tři roky vedl Smíšený sbor Kantiléna z řad bývalých zpěváků mnoha generací. V roce 2012 k 80. výročí narození mu bylo uděleno čestné občanství města Šlapanice za jeho celoživotní práci s mládeží a za celkový přínos v oblasti kultury a v témže roce obdržel i Cenu jihomoravského kraje. V roce 2022 k 90. narozeninám dostal Medaili Artis Bohemiae Amicis od ministra kultury za šíření dobrého jména české kultury v tuzemsku i zahraničí. 28. října téhož roku převzal z rukou prezidenta republiky Medaili za zásluhy 1. stupně za přispění k rozvoji našeho sborového zpěvu, sbormistrů a pěvců.
V současné době přednáší Ivan Sedláček na různých seminářích, působí jako člen soutěžních porot na národních i mezinárodních soutěžích. Význam jeho osobnosti přesahuje nejen Brno, Jihomoravský kraj, ale i Českou republiku. Ve svých vystoupeních vždy uvádí, že počátek velkých úspěchů Kantilény se váže ke Šlapanicím a Šlapanickému dětskému sboru.
Josef Stávek
Třebaže povoláním zvěrolékař, koníčkem mu byla archeologie a sběratelství pravěkých starožitností. Narodil se 12. března 1874 v Čejkovicích. Po studiích v Uherském Hradišti a ve Vídni se usadil ve Šlapanicích a začal se zabývat výzkumem prehistorických památek. První nálezy se týkaly neolitického sídliště v trati „Čtvrtky“ u Horákova, na Puštoře u Šlapanic, v Kobylnicích a Telnici. Objevil památky kultury únětické, z dob galského i slovanského osídlení. Zkoumal mohyly na Žuráni a Hlásnici u Horákova. Za první světové války získal některé nálezy z východní Haliče.
Od roku 1931, kdy mu amputovali nohu, už nemohl do terénu, ale na archeologii nezanevřel. Jako první upozornil na velké archeologické bohatství Šlapanicka, zachránil mnoho nálezů před zkázou a většinu jich věnoval Moravskému zemskému muzeu. Zemřel 1. června 1938.
Antonín Streit
Celuloidový pás zachytil tohoto divadelního a filmového herce v menších rolích ve filmech „Řemeslo má zlaté dno“ a „Ulice zpívá“, zahrál si i roli MUDr. Marka v Lamačově slavném filmu s Vlastou Burianem „U pokladny stál“ (1939).
Antonín Streit (Štrajt) se narodil ve šlapanické Jungmannově ulici 25. února 1908. Učarovalo mu divadlo. V Praze studoval dramatickou školu K. Želenského (1926–1928) a zpěv, od roku 1929 hrál v košickém divadle. V letech 1931–1939 si spolu s K. Adámkem zřídil vlastní divadelní jednatelství (agenturu), hrál v divadle Urania na Smíchově a hostoval i v Brně. Neušel pozornosti Vlasty Buriana, který ho v roce 1937 angažoval pro svoje divadlo ve Vodičkově ulici. Streit v něm hrál až do roku 1945, většinou role milovníků.
Po válce Burianovo divadlo zaniklo a z herce se stal zemědělec. Vrátil se do rodných Šlapanic, oženil se s vdovou Annou Jarolímovou a začal hospodařit na gruntě. Po vzniku JZD se stal vedoucím úseku chovu skotu. Zemřel zapomenut, sám a nemocen v roce 1994.
Libuše Šafránková
Populární česká divadelní a filmová herečka se narodila v Brně 7. června 1953. Ve Šlapanicích prožila dětství a mládí, chodila zde do školy. Setkání s Marií Mrázkovou, která na JAMU vyučovala pohybovou výchovu, pro ni bylo osudové. Vystudovala dramatické oddělení brněnské konzervatoře (1971) a už během studií vystupovala v Mahenově činohře. Antonín Moskalyk si ji vybral do role Barunky ve svém filmu Babička, a měl šťastnou ruku. Po studiích nastoupila pražská angažmá; nejprve v Divadle Za branou, pak v Činoherním klubu. Hrála i v Národním divadle. V Praze poznala svého manžela, herce Josefa Abrháma. Vzala si ho v roce 1976.
Asi nejslavnější je její Popelka ve Vorlíčkově pohádce z roku 1973. Zaskvěla se v mnoha dalších rolích – např. jako mladá zamilovaná vodnice Jana ve filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, v titulní roli pohádky Princ a Večernice, princezna Milena v Třetím princi, manželka knihkupce a falešného číšníka Vrány ve Smoljakově komedii Vrchní, prchni, nevěrnice v komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková, starostlivá maminka Součková v Obecné škole a Loukova přítelkyně Klára v oscarovém Koljovi. Ze seriálových rolí jmenujme Náhrdelník nebo Cirkus Humberto. Propůjčila svůj hlas pohádkové princezně Arabele.
Ve druhé řadě tohoto seriálu (Arabela se vrací – 1990) si Arabelu zahrála její o pět let mladší sestra Miroslava. Spolu hrály v Malé mořské víle (1975) na motivy Andersenovy pohádky. Miroslava si zahrála ještě třeba roli Borůvky v dnes již klasické Kleinově komedii Jak svět přichází o básníky (1982). Její první rolí před kamerou byla postava Blaženy ve filmové adaptaci známé knížky M. Majerové Robinsonka.
Lásku k divadlu obě sestry určitě zdědily po svém tatínkovi, který se ve šlapanické sokolovně podílel na přípravě ochotnických představení. Mladičká Miroslava si na jevišti sokolovny zahrála Haničku v Jiráskově Lucerně, na stejných prknech vystupovala v počátcích své úspěšné kariéry i Libuše.
Libuše Abrhámová, roz. Šafránková zemřela v Praze 9. června 2021 ve věku 68 let.
Vladimír Ustohal
Doc. Ing. Vladimír Ustohal, CSc., se narodil 3. února 1938 v Brně, ale již v raném dětství přibyl do Šlapanic. Jako vysokoškolský pedagog a vědecký pracovník oboru materiálového inženýrství se autorsky podílel na řadě učebnic a skript, ale jeho zájmy byly daleko všestrannější. Zabýval se mj. i vojenskou a regionální historií. Je autorem knížky Napoleonská návrší (1995), spolu s Josefem Kopeckým vydal v letech 1999–2001 několik monotematických sešitů Vlastivědného kroužku z historie Šlapanicka a roku 2005 publikaci Okupace a osvobození – Šlapanice a okolí 1939–1945. Válečné tematice se věnoval i v knize Tunely pro messerschmitty, jež zachycuje pohnutou historii továrny Diana, umístěné v tišnovských tunelech. Dlouhá léta byl členem redakční rady Šlapanického zpravodaje a desítkami článků do něj i do Ruchu Šlapanicka přispíval.
Jeho celoživotní zálibou bylo cestování. I v dalekých krajích však pátral po krajanech, a tak vznikly dvě knihy zachycující jejich život v cizině – Tahitská odysea a Češi na Tahiti a Markézách. Jeho plodný život se uzavřel 27. prosince 2005.
Alois Veselý
Profesor brněnské konzervatoře Alois Veselý se narodil ve Šlapanicích 31. října 1928. Pocházel z hudební rodiny a jeho děd byl kapelníkem Hrabálkovy dechové hudby. Absolvoval konzervatoř v oborech hra na klarinet a dirigování v letech 1951–1952 a brněnskou JAMU 1952–1956. Poté se stal členem Státní fiharmonie Brno a posléze Brněnského dechového kvinteta. Od roku 1962 byl po 26 roků sbormistrem Vachova sboru moravských učitelek a dlouhodobým dirigentem Helfertova orchestrálního sdružení Brno. Vedl také Moravský komorní orchestr, hudební těleso složené z posluchačů brněnské konzervatoře, kde byl vyučujícím pedagogem od roku 1981. Působil a žil v Brně, kde zemřel 1. srpna 1996.
Emanuel Vlček
Kulturně osvětový pracovník a amatérský historik Emanuel Vlček se narodil ve Šlapanicích 23. března 1911.
Od mládí se zajímal o historii rodného města a je mimo jiné autorem hudební a kulturní kroniky Šlapanic. Ve 30. až 90. letech minulého století publikoval svoje poznatky, které získával studiem archívních materiálů a zápisem od pamětníků v regionálním tisku. Svoje zápisy doplňoval kresbami zmizelých zákoutí. Byl dirigentem Orelského pěveckého sboru, členem Pěveckého sdružení Šlapanice a vyučoval hře na housle a těsnopisu. Původně pracoval jako bankovní úředník, ale pro svoje náboženské přesvědčení byl vězněn a poté zařazen do průmyslu. Zemřel 8. října 2005.
Jaroslav Zeman
Doc. MVDr. Jaroslav Zeman se narodil ve Šlapanicích 30. května 1928 a po maturitě na brněnském gymnáziu se rozhodl kráčet ve šlépějích svého otce, obvodního veterinárního lékaře. Na Vysoké škole veterinární v Brně promoval v roce 1953 a následně pracoval na Ústavu zoohygieny VŠV v Brně jako odborný asistent. Roku 1965 se stal členem Československé bioklimatologické společnosti, 1970 tajemníkem a 1977 předsedou sekce bioklimatologie zvířat. Byl vysokoškolským pedagogem na VŠV v Brně, výzkumným pracovníkem a předním uznávaným odborníkem v oblasti zoohygieny. Autor více než 100 vědeckých a odborných publikací, spoluautor 5 knižních publikací a řady učebních textů. Byl dlouholetým členem Oborové rady Státní veterinární správy Ministerstva zemědělství. V místě bydliště působil v mládí jako nadaný sportovec (hokej, fotbal, tenis). Od roku 1960 se věnoval komunální politice (poslanec, člen Zastupitelstva a Rady města, předseda Komise pro mládež a tělovýchovu, předseda Komise pro tisk a informace a předseda redakční rady Šlapanického zpravodaje). Zemřel 4. dubna 2003.
Páter Josef Zeman
Jeho rodiče byli rolníky a žili na Brněnské ulici č. p. 233/19. Otec po několik let zastával funkci starosty obce. Josef se narodil 8. srpna 1898 jako nejmladší ze šesti sourozenců. V rodných Šlapanicích vychodil obecnou i měšťanskou školu a odešel do semináře v Kroměříži. Během studia mu v roce 1914 umírají oba rodiče. On sám je jako gymnazista odveden na frontu.
V roce 1918 vstupuje na bohosloví v Olomouci, absolvuje první ročník a odjíždí do Paříže, aby se připravil na misionářské poslání. Studia dokončil v Číně, kde byl vysvěcen na kněze a začal šířit křesťanskou víru. Domů se vrátil na zotavenou po těžké nemoci na přelomu let 1936‑1937. Během svého působení v Číně posílal domů spousty dopisů, adresovaných rodině, přátelům i redakcím různých novin a časopisů. Z této korespondence vznikly ještě za jeho života knihy Hlas Číny (1932) a Deset let za čínskou zdí (1937). Poslední dopis přišel roku 1950. Předchozího roku se moci v Číně chopili komunisté a začalo pronásledování misionářů. Páter Zeman skončil na nucených pracích ve vězeňském táboře.
To podlomilo definitivně jeho zdraví a umírá 27. srpna 1952 v nemocnici v Hongkongu. Pohřben je údajně v Šanghaji. Jeho symbolický hrob však najdeme i na šlapanickém hřbitově, poblíž hlavního kříže.
Václav Zeman
Je nositelem památného jména, které patřilo celé řadě šlapanických rychtářů a starostů, a historicky první osobností tohoto města, která usedla na lavici Poslanecké sněmovny. Původně rolník, narodil se ve Šlapanicích 29. září 1849. Jako třiatřicetiletý vstoupil do obecní politiky, po šesti letech se stal starostou rodného městyse a úřad vykonával 13 let. Tím ale jeho politický vzestup neskončil. V prosinci 1906 zaznamenala Katolická strana národní velký úspěch ve volbách do Moravského zemského sněmu a jedno z křesel získal i Václav Zeman. Mandát vykonával do konce roku 1912.
Pro Šlapanice vykonal mnohé. Pracoval v Čtenářsko‑zábavním klubu, v divadelní jednotě Kosmák, byl místostarostou Sokola a předsedou místní školní rady. Velkou měrou se podílel na zřízení veřejné obecní knihovny, neúnavně sháněl finanční prostředky pro zahájení výstavby školní budovy pro mladé zemědělce na Nádražní ulici a měl svůj podíl i na přeměně bývalé textilky na Riegrově 40 na školní budovu (1898–1901).
Starosta Zeman preferoval zájmy rolnictva a v rozkvětu zemědělství a podnikání viděl budoucnost Šlapanic. Jako každý politik měl své nadšené příznivce i zapřisáhlé nepřátele, ale do paměti svých spoluobčanů se nepochybně zapsal. Zemřel 1. dubna 1920. Rolnické usedlosti na Palackého ulici se ještě dlouho říkalo „U poslanců“.
